Závislost na levné ropě
Bývaly doby, kdy byl ropy byl dostatek, ropa byla levná a nebylo nutné s ní nijak šetřit. V případě průmyslově vyspělých zemí dlouhodobě nízká cena této komodity před nějakými padesáti lety odvracela pozornost od diverzifikace energetických zdrojů, hledání náhražek a hledání technických řešení pro snižování spotřeby. Rovněž hledání nových nalezišť nebylo ekonomicky výhodné, diverzifikace zdrojů byla minimální a ropné zásoby pro případ výpadku dodávek byly velmi omezené.
Také rozvojové země se díky levné ropě mohly tehdy úspěšně rozvíjet a drobnými krůčky zvyšovat životní úroveň svých obyvatel. O tom, že by někdo mohl utáhnout kohoutky a dodávky černého zlata omezit a ochromit tak hospodářství, se moc nemluvilo. Když v roce 1973 přišel tzv. první ropný šok, mnohé ekonomiky se otřásly v základech.
Přiškrcení kohoutků s ropu
Blízkovýchodní státy produkující a vyvážející ropu získávaly v průběhu času kontrolu nad ropnými zařízeními, nacházejícími se na jejich území. Na počátku ropného šoku stálo omezení ze strany blízkovýchodních producentů ropy, kdy se producenti ropy ve vzájemné shodě dohodli na přiškrcení kohoutků.
Arabští vývozci ropy, kontrolující velkou část ropného trhu tehdy prohlásili, že ropné kohoutky přiškrtí do té doby, dokud Izrael nevyklidí území obsazená v rámci jomkippurské arabsko-izraelské války. Požadavkem bylo, aby země postižené embargem na vývoz ropy přestaly podporovat Izrael. V listopadu 1973 ministři zahraničí Evropského společenství pod tlakem hospodářských dopadů ropného embarga vyzvali Izrael, aby obsazená území vyklidil. V prosinci se k tomuto požadavku připojilo i Japonsko.
První ropný šok
Když byly kohouty s ropou opravdu přiškrceny, na trhu zavládl nedostatek ropy, vypukla panika a šok. Rostoucí poptávka po ropě se střetávala s klesající nabídkou, a rovnováhy mohlo být dosaženo jen vyšší cenou a přídělovým systémem. Fungování hospodářství v postižených státech bylo ochromeno, u čerpacích stanic se tvořily fronty na benzín, zavládl nedostatek topného oleje potřebného k vytápění budov. Cenu ropy a ropných derivátů zvedala vlna horečnatých nákupů, ropné zásoby pod vlivem paniky rychle klesaly.
REKLAMA
Opatření v dotčených zemích na sebe nedala dlouho čekat. Byl zkracován pracovní týden, začal se uplatňovat příděl benzínu i jiných ropných derivátů, někde byl plně zakázán provoz soukromých osobních automobilů. Firmy, úřady i školy mnohdy fungovaly v omezeném režimu, naopak v uhelných dolech se pracovalo na plné obrátky.
V období prvního ropného šoku se za necelý rok cena surové ropy zvedla čtyřnásobně, a i když kartel OPEC postupně rušil prodejní omezení, cena ropy zůstala vysoká. Cena barelu ropy tehdy vyšplhala ze zhruba tří na více než jedenáct dolarů. Z pohledu strategického došlo na straně vyspělých kapitalistických zemí k uvědomění si závislosti na blízkovýchodní ropě. Ze strany vyspělých států začaly být uzavírány smlouvy o technické a průmyslové pomoci státům produkujícím ropu, rozvíjely se vzájemné vztahy investiční, diplomatické, technické i vojenské podpory. Navazující vývoj pak znamenal diverzifikaci zdrojů, tvorbu strategických ropných zásob a nahrazování ropy zdroji alternativními (zvýšená míra využití energie z jádra).
Dopady zvýšených cen ropy
Díky zvýšené ceně ropy se nově vyplatila riziková těžba ropy v Severním ledovém oceánu. Začaly se také vyplácet investice do alternativních technologií, a do výzkumu a vývoje energeticky šetrných technologií a výrobků. V průběhu dalšího vývoje byly podpořeny surovinově méně náročné výroby, u kterých byla zvýšená cena energetických vstupů nahrazena investicemi do úsporných technologií.
Pro rozvojové země skokové zvýšení cen ropy neznamenalo pouze utahování opasků, diverzifikaci energetických zdrojů a hledání náhražek či nových technologií, jako v případě vyspělých zemí. Pro chudé a rozvíjející se země třetího světa bylo zvýšení ceny ropy ekonomickou pohromou. V rozvojových zemích v té době byla započata dluhem financovaná industrializace, rozvíjející státy si typicky půjčovaly peníze na investice do industrializace. Půjčky pak byly spláceny ze zisků nově vybudovaného průmyslu. Jenže rozvojové země byly na ropě závislé, a zvýšené ceny ropy mohly zaplatit jen přijetím půjček a rostoucím zadlužením.
REKLAMA
Po zvýšení cen ropy si tak rozvojové země potřebovaly půjčovat nejen na investice související s industrializací, ale i na placení účtů za dovezenou ropu. Do toho rostly i náklady na technické vybavení pořizované ve vyspělých průmyslových státech. Dříve přijaté úvěry byly sjednány s pohyblivou úrokovou sazbou, a když se úrokové sazby zvedly, znamenalo to další vliv přispívající k rostoucímu zadlužení. Na skokový nárůst cen ropy chudé země doplatily skokovým nárůstem zadlužení a podkopáním předpokladů dalšího rozvoje. Západní banky, ve kterých končilo obrovské množství petrodolarů z ropu produkujících zemí, získaly nové zdroje pro úvěrování. Petrodolary v podobě půjček pak ve velké míře skončily právě v rozvojových zemích.
Stagflace a hospodářská stagnace
Doba levné a snadno dostupné ropy byla pryč, světová ekonomika se otřásla v základech. Dopady drahé ropy na hospodářství západních států bylo zničující a bolestivé. Následující období bylo poznamenáno vysokou inflací a stagnací či propadem ekonomik. Ve vyspělých ekonomikách nastoupila stagflace, růst byl nulový až záporný a inflace dvojciferná okolo 10 %.
Nastoupila inflační perioda sedmdesátých let, nastoupilo desetiletí abnormálně vysokých úrokových sazeb. Vysoké ceny ropy způsobily zvyšování cen produkce, lidé nadávaly na drahotu, báli se o svá zaměstnání a své příjmy. Na trzích převládala nervozita, došlo k úprku k fyzickému zlatu, který vyvrcholil až v roce 1980. Inflace za železnou oponou v Evropě i v USA dosahovala dvouciferných hodnot, a nezaměstnanost byla také vysoká.
Zkušenosti z této dekády ukázaly, že se nezaměstnanost při zvýšené inflaci nemusí nutně zmenšovat, jak se doposud předpokládalo. Do ekonomického slovníku přibyl nový pojem – stagflace. Stagflace sedmdesátých let ukázala, že v hospodářství může současně existovat vysoká nezaměstnanost a stagnace při přetrvávající inflaci.
Dopady zhroucení měnového systému
Měnový systém, který byl mezinárodními dohodami nastolen po druhé světové válce, ztroskotal právě v 70. letech minulého století. Pevná vazba dolaru na zlato, ke které se Spojené státy zavázaly, byla porušena. Když byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato, americká centrální banka v podstatě beztrestně mohla emitovat nové dolary, protože skončila povinnost držet zlato v rezervách.
Limit na množství dolarů byl přerušením vazby na zlato zrušen, rezervou se staly "papírové" peníze (fiat money). Nastala éra měnové expanze amerických dolarů, a souvisejícího dlouhodobého propadání hodnoty dolaru (i jiných nekrytých měn). Více peněz v ekonomice nutně vytváří předpoklad pro vyšší ceny a růst cenové inflace. K inflaci a zdražování sedmdesátých let tak nepřispěl pouze ropný šok, zdražování nutně souviselo s dlouhodobým propadem hodnoty i kupní síly dolaru a jiných měn.
