Domácí produkt, lehké děvy a tvrdé drogy…

Kdysi to udělala Itálie. Započítala do svého HDP (zjednodušeně řečeno) obrat mafie. Jediné, čeho tím Italové dosáhli v rovině hmatatelných výsledků, byl požadavek Evropské unie na vyšší příspěvek do společné kasy, protože ten se počítá jako díl z HDP a v dané době někdy před dvaceti či dokonce více lety byl systém nastavený podstatně jednodušeji.

Dneska již není problém šedou (nezdaněnou) ekonomiku a ani kriminální obrat do oficiálních čísel o HDP započítávat bez těchto v podstatě humorných dopadů. Italský pokus vylepšit obraz země započítáním mafie mezi ekonomické subjekty přitom nebyl jenom nějakým výkřikem a zábleskem preciznosti. Měl především snížit poměr dluhu k národnímu produktu. To by zlevnilo peníze pro vládu. Investoři však na špek neskočili, to jenom evropský byrokrat se o svůj podíl přihlásil.

Od té doby uplynula již pořádná doba a mezinárodní doporučované standardy zahrnují nyní mezi složkami, které mají být propočítány a zahrnuty do HDP, opravdu právě prostituci, drogový trh (především kokain), pašovaný alkohol a tabák. Ale otázka po smysluplnosti takového kroku stále zůstává, i když efekt „italské pravdomluvnosti“ již nehrozí.

Britové se nyní rozhodli následovat některé jiné státy a postupně do svých statistik dopočítat právě prostituci a drogový trh, takže kromě tradičního nezdaněného trhu s tabákem a s alkoholem bude konečné číslo o objemu domácí ekonomiky zase o něco reálnější. Se vším všudy se zvýší o nějakých 33 nebo 35 miliard liber, z toho na prostituci a kokain připadne asi deset miliard a to všechno ve stavu roku 2009 (neboť za tento rok jsou nyní propočty dělány).

Ve skutečnosti je započítávání nezdaněné ekonomiky poměrně zbytečné a z hlediska srovnávání zemí i z hlediska hospodářské politiky má spíše matoucí smysl. A to hned z několika důvodů. Za prvé klíčovým faktem jak šedé tak i kriminální ekonomiky je, že zde není zdanění. Tedy tato ekonomika nepřispívá nijak do veřejných financí. Kdyby nějaký politik chtěl operovat s tím, že míra zdanění je vlastně nižší než udávají statistiky „předmafiánské“, je to poněkud zavádějící. On by stát tuto oblast velmi rád zdanil a hned by to udělal, kdyby věděl, jak na to.

^REKLAMA

Pro poměr vládního nebo státního dluhu k HDP také nemá „mafiánské“ pojetí smysl.  Jaký význam má dalších deset nebo třicet nebo pětatřicet miliard liber (či třeba 300 miliard korun – to je vedlejší) pro možnost dluh umořovat? Nulovou, právě proto, že z této ekonomické činnosti nejsou pro stát žádné skutečné výnosy, tedy nijak se nezlepšuje jeho schopnost platit závazky. A tak dále.

Ve skutečnosti jsou hrátky s oním domácím produktem „s mafií nebo bez mafie“ vlastně bezvýznamné a jediný jejich smysl je, že se během nich statistici alespoň pokusí odhadnout obrat různých odvětví ekonomiky, která nejsou zrovna standardizovaná. Ale nějaký užitek najít můžeme. Konec konců znalost obratu prostituce nás – když nic jiného – vede k úvaze, zda se tuto oblast nepokusit zdanit. A podobně u drog. Nebylo by jednodušší je legalizovat, zdanit a znechucovat konzumentům raději skrze vědomí, že svou spotřebou přispívají státu, politikům, establishmentu a dalším nesnášeným skupinám? Podobně pokud víme, o kolik přicházíme na tabákové dani, je to alespoň motivace ke snaze o omezení tohoto byznysu.

Nicméně je zvláštní, že Evropa si s oblibou hraje s těmito intelektuálními zapeklitostmi, ale pouze velmi neochotně se dívá na skutečně podstatné problémy. Třeba na nemalé problémy se správou daně z přidané hodnoty v kontinentálním rozměru.