Legislativní Fukušima pojišťovacích zprostředkovatelů
Všeobecné překvapení je na místě, protože jeho určité části nesouhlasí (dokonce jsou v rozporu) s vlastní důvodovou zprávou k novele. Navíc po loňské reorganizaci na Ministerstvu financí návrh novely zpracovávalo jiné oddělení (ochrany spotřebitele), takže například autor původního znění 38 Vladimír Přikryl z oddělení pojišťovnictví se od něj s nesouhlasem distancuje.
Kromě několika dílčích, byť podstatných úprav současné normy (například nové struktury klasifikace zprostředkovatelů) jde ale především o § 21h: „Výše odměny, kterou pojistitel za sjednanou pojistnou smlouvu o rezervotvorném životním pojištění hradí pojišťovacímu zprostředkovateli, nesmí překročit dvojnásobek sjednaného měsíčního pojistného, nebo ekvivalent jednorázového pojistného za pojistné období, nejvýše však 4000 Kč.“
To, že je kladen důraz na ochranu spotřebitele, je jistě krokem správným směrem, ale právě uvedený paragraf je zařazen natolik nesystémově, že vyvolává zděšení. Nikdo se k němu nechce vyjadřovat natolik, že se jeví, jakoby jej ani nebral vážně. Ostatně ani ČAP zatím názor neposkytla.
Nakolik by se změnil trh či produkce (jak pojišťoven, tak zprostředkovatelských sítí), lze jen spekulovat. Jediní Partners zveřejňují nejen podíly počtu smluv, ale i strukturu provizních příjmů společnosti – z čehož lze usuzovat, že jsou na rezervotvorných pojistkách nejméně závislí – přesto dosahuje 39 %. Další solidnější firmy již zavedly ve svých interních pravidlech omezení nejhorších excesů (výše pojistného, kontrola přepojišťovnání), takže se začíná projevovat i jistý efekt samoregulace.
Já osobně nevylučuji, že jde skutečně o „varovný výstřel“, protože míra poškozování klientů distribucí životního pojištění je již mnoho let neúnosná, takže se něco podstatného změnit musí. Jde však o to, aby opatření byla kompatibilní s trhem a systémová. Jinak – jsme přece v Česku – se najdou další finty, jak i daný paragraf obejít.
REKLAMA
S tím souvisí i vlastní definice „rezervotvornosti“ – mnohé produkty jsou konstruovány jako IŽP z nejrůznějších praktických důvodů, zejména univerzality. Takže například populární Flexi PČS nebo RŽP s dividendou Uniqa lze uzavírat s nulovou „spořicí“ (tedy rezervotvornou) složkou. Vztahoval by se daný paragraf i na ně?
Návrh novely také sjednocuje kvalifikační požadavky na externí distribuční sítě i závislé (obchodní) služby pojišťoven. To je samozřejmě konečně krok správným směrem, ale pro obě by tak platilo i značné omezení současných provizních schémat i struktur OSVČ. Myslí to tedy regulátor skutečně vážně, anebo chce „jen“ donutit trh, aby začal konečně vytvářet solidní režim distribuce?
Nebylo by skutečně efektivnější uzákonit jednotný provizní systém, jaký již roky bez problémů funguje v neživotním pojištění? Tedy průběžné (každoroční) výplaty „zasloužené“ adekvátní provize poté, kdy klient uhradí pojistné? Jedině pak dosáhneme reálného a efektivního vyčištění trhu a nastolení skutečné „péče“ o klienty.
