Cenová regulace zpravidla nepřináší nic dobrého. Křiví trh s nájemním (a zprostředkovaně i vlastnickým) bydlením, tlačí nabídku dolů, a zákazníkům nedá možnost nakoupit, i když by zájem měli. Důsledkem jsou nízké ceny a chybějící zboží – a vytvoření „paralelní“ ekonomiky, která je krom vysokých cen a dostatku zboží pro zákazníky ochotné zaplatit je známé též velmi nízkým zdaněním.
Jsou ale případy, kdy je cenová regulace rozumná, nebo přinejmenším pochopitelná. Jedním z takových příkladů je penzijní reforma. Je pochopitelné, že když stát nechá posílat část „státních“ peněz[1] do soukromých fondů, bude si chtít ponechat určitou kontrolu. Musí také obhájit u opozice a voličů, že se nejedná o „tunel“, kterým tyto peníze odtečou k akcionářům soukromých společností. Nic se ale nesmí přehánět.
Regulace 2. pilíře
Druhý pilíř penzí připravovaný zákonem, který nedávno úspěšně opustil Poslaneckou sněmovnu, aby se pokusil o nemožné v Senátu, je vysloveně přeregulovaný. To ale není důvod, proč ho Senát vrátí k přehlasování zpět. Bohužel. Důvodem odmítnutí zákona bude odlišná politická koncepce penzí v Senátu vedoucí levice. A tak přebujelá regulace bude nejspíš realitou.
V čem je problém? Stát reguluje výši správcovských poplatků (management fee). Stanovuje maximální poplatek, jaký mohou fondy účtovat z objemu spravovaného majetku. Výše poplatků je stanovena pro jednotlivé povinné fondy s tím, že „bezpečnější“ mají stanovený poplatek nižší a dynamické vyšší. Navíc si společnost může účtovat až 10 % z ročního výnosu fondu. To ale není problém. Potíž není ani stanovení těchto poplatků na velmi nízké úrovni – jedná se o dlouhodobý produkt, z něhož se lidé nebudou moci vymanit (jinak než penzí či smrtí), a tak objem spravovaných prostředků průběžně spíše poroste. Potíž je jinde.
Penzijní společnost bude moci strhnout limitovanou výši poplatků za správu. Z nich musí „vyžít“ a zaplatit veškeré náklady na správu, včetně transakčních nákladů, nákladů na management, provizí za zprostředkování, marketing… a stát společnostem bude ještě „kecat“ do toho, jak limitované peníze budou moci využít: Nesmí vyplatit provizi vyšší než…, nesmí mít náklady na marketing vyšší než…, získání klienta a administrativa s tím mimo provize nesmí být dražší než… Proč? Copak stát ví lépe než společnost, jestli se jí vyplatí z regulovaných příjmů investovat více do reklamy, nebo motivovat přímé prodejní kanály vyšší provizí?
REKLAMA
Penzijní společnosti budou vznikat transformací ze současných penzijních fondů. A i jejich strategie je dvojího druhu: Jsou fondy, které spoléhají na silné pobočkové sítě svých bankovních matek či sestřiček, a jsou fondy, které se musí spolehnout na externí zprostředkovatele. A podle toho volí svou strategii podpory prodeje.
Při odděleném majetku správce (penzijní společnosti) a klientů (účastníků 2. pilíře) je úplně jedno, jak správce nakládá se svými penězi. Ať si klidně zkrachuje – klientů se to nedotkne. Jejich prostředky jsou evidovány a hlídány depozitářem, kterým je vždy banka z jiné finanční rodiny. Stejně jako u investičních společností a jejich podílových fondů. Očividně zde přežívá panika a hrůza z možného opakování událostí 90. let, kdy nebyl majetek účastníků oddělen od majetku správce (penzijních fondů), a tak při krachu lidé mnohdy přišli o veškeré úspory na důchod.
Limitace výše provizí a marketingových nákladů je navíc proti zájmu klientů i České republiky. De facto zakazuje investorům – zahraničním společnostem, investovat do penzijních společností vstupní kapitál, kterým by inzerovali své přednosti a motivovali prodejce. Jak upozornil např. Petr Šafránek, generální sekretář AFIZu, tento kapitál by zůstal „doma“ a mohl by pomoci roztočit kola české ekonomiky.
Regulace ve 3. pilíři
Spolu se zákonem zřizujícím 2. penzijní pilíř proplul mezi poslanci též zákon o doplňkovém penzijním spoření. Tímto zákonem se transformuje současné penzijní připojištění – a odděluje se majetek správce od majetku účastníků.
REKLAMA
V tomto směru se vyskytuje několik mýtů o současném penzijním připojištění: peníze v penzijních fondech garantuje stát (negarantuje!), penzijní fond peníze účastníků garantuje (ano, teoreticky musí připsat alespoň „černou nulu“ zhodnocení, ale v případě, že by peníze prodělal a zkrachoval, mají účastníci stejně smůlu).
Současné penzijní fondy jsou také přeregulované, a také špatně. Kromě nějakých limitů pro investice (např. 25 % akcií v portfoliu a zajištění podstatné části investic do českých korun) je největším limitem již zmíněná „černá nula“. Veškeré náklady fondu na správu jsou hrazeny ze stejné hromady, na které leží peníze účastníků. Ze zhodnocení si akcionář může stáhnout nejvýše 10 %. Ale až po odečtení všech nákladů.
Teoreticky (v praxi to žádný fond, pokud vím, nedělal) by tak penzijní fond mohl dosáhnout vysokého zisku, který by ale snížil buď odměnami zaměstnanců a vedení fondu, nebo prostřednictvím jiných nákladů (např. platby za správu prostředků „spřátelenou“ investiční společností) mohl „převést“ do své mateřské firmy. Bohatý zisk by se tak přelil do jiných firem ve finanční rodině a na účastníky penzijního připojištění by zbyla „černá nula“.
Toto se vyřeší novým zákonem o doplňkovém penzijním spoření, který odděluje majetek správce. Ano, v nově zřizovaných fondech nebude garance každoroční černé nuly, ale zase budou moci fondy nabídnou zajímavé investiční strategie i pro mladé, kterým nemůže stačit jen horko těžko pokrytá inflace.
REKLAMA
Proč je cenová regulace neúčinná
Oba pilíře mají limitované správcovské poplatky. Společnost si tak může vzít z fondu jen tolik, kolik zejména v prvních letech po zavedení 2. pilíře na správu nemůže ani stačit (u penzijního připojištění alias nově doplňkového penzijního spoření je situace odlišná, tam již určitý objem prostředků naspořený je). Přesto si může vydělat výrazně více.
Klíč k výdělkům leží v portfoliích – ve výběru investic shromážděných poplatků. I pro ně panují regulatorní omezení. Ta jsou tvrdší u druhého pilíře, ale i třetí má jisté omezení zákonem dané. Jenže… v každém případě jednou z možných investic jsou investice do podílových listů. A je velmi pravděpodobné, že podílové listy bude kupovat penzijní společnost především z dílny investičních společností ve svých skupinách. A za správu podílového fondu, byť vlastněného penzijní společností, i investiční společnost může inkasovat správcovské poplatky. A také to dělá.
Když bychom zašli do extrému: Nikdo nezabrání investiční společnosti zřídit podílový fond jen pro svou penzijní společnost. A nikdo jí neomezuje ve výši správcovských poplatků, které v konečném důsledku zaplatí klient penzijní společnosti…
Není tak zle
Regulace „tunelování“ klientských účtů nezabrání. Co se ale osvědčilo i u současných penzijních fondů, je trh. Penzijní fondy nedávají extrémně velké zhodnocení z důvodu ručitelského závazku, který na ně uvalil zákon. Přesto se ale každoročně předhánějí, kdo nabídne klientům zhodnocení vyšší. A jsou i fondy, které klientům zhodnocení dotují ze svého – jen aby zůstali konkurenceschopné.
Vyšlo na ČeskéReformy.cz
[1] Rozumějte peněz, na které si stát činí nárok na základě daňového systému či odvodu sociálního pojištění.
