Solvency II. jako rukojmí cenové regulace

Začátkem února byly na vládu předloženy novely obou zákonů, opět však bez výsledku. Byly odloženy s tím, že o podobě zákona o zprostředkovatelích se musí znovu koaličně jednat. Ke koaliční shodě však nedošlo a Ministerstvo financí nyní předkládá obě novely do vlády v únorové podobě znovu. Nad jejich přijetím tak i nadále visí otazník.  Že je to jen další koaličně vládní patálie, která nemusí kromě pojišťoven a pojišťovacích zprostředkovatelů nikoho zajímat? Ne tak docela.   

Na peripetiích těchto zákonů totiž můžeme vidět, že dostatečně silná lobbistická skupina, v tomto případě pojišťovny, dokáže při prosazování svých zájmů držet v šachu parlament i vládu. Novela zákona o pojišťovnictví je zde rukojmím, jejíž schválení pojišťovny připustí pouze pod podmínkou, že v novele zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích dostanou, co chtějí. A co je tím kýženým cílem, pro který stojí za to riskovat řízení proti České republice o porušení Smlouvy o fungování EU? Přece regulace provizí pojišťovacích zprostředkovatelů při sjednávání životního pojištění, o které širší veřejnost poprvé slyšela v souvislosti se sporem mezi poslancem Šinclem a ministrem Babišem v létě loňského roku.

Vše začalo již před rokem

K lepšímu pochopení celé věci je nutné vrátit se o celý rok zpět. Vláda tehdy předložila do sněmovny dlouho připravovaný návrh novely zákona o pojišťovnictví, kterým se implementovalo několik unijních směrnic z oblasti pojišťovnictví, označovaných souhrnně jako Solvency II.  Nová evropská regulace si klade za cíl zvýšit ochranu pojistníků, sjednotit předpisy členských států pro pojišťovny a zajišťovny a v neposlední řadě vytvořit dohledový rámec, který zajistí řádný a včasný zásah orgánu dohledu.  Pro samotné pojišťovny pak směrnice stanovuje řadu nových povinností v oblasti účinnějšího řízení a vyhodnocování rizik, požadavků na kapitál, posuzování rizik, reportingu dat atd.

Regulaci provizí zprostředkovatelů za sjednání jakéhokoliv pojištění směrnice neobsahuje a neobsahoval ji ani návrh příslušné vládní novely z loňského roku. O její doplnění do zákona se však pojišťovny pokoušely již v rámci vládního legislativního procesu, což je patrné z dokumentů pocházejících z procesu připomínkového řízení. Když neuspěly, podařilo se jim na svoji stranu ve sněmovně získat poslance Šincla a v garančním výboru tehdejšího náměstka ministra financí za ČSSD. Jejich pozměňovací návrh nakonec neprošel, a kvůli sporu o regulaci provizí neprošel ani celý zákon. Zůstala zvláštní pachuť, několik padlých (viz změny na postu náměstka ministra financí, či ve vedení ČAP) a řada rozhněvaných mužů (viz záznam z hlasování poslanců o dotčených zákonech ze dne 13. prosince loňského roku).

Jedním z důvodů, proč „cenová regulace“ ve sněmovně narazila, byl fakt, že do návrhu, který pod tlakem okolností vyplývajících z koaliční roztržky, připravilo na konci léta 2015 Ministerstvo financí, byly kromě rezervotvorných pojistných produktů zahrnuty i čistě rizikové životní pojistky. Zatímco rezervotvorné pojistky stát daňově zvýhodňuje a jejich regulace by tedy byla alespoň částečně odůvodnitelná, u rizikových si klient nic „nespoří“ a v případě předčasného ukončení smlouvy se mu nevyplácí žádné odkupné. Jedná se o produkty bez daňové zvýhodnění, které jsou čistě komerční, tak jako třeba povinné ručení. Většině poslanců muselo být proto zřejmé, že za návrhem na regulaci rizikových pojistek není proklamovaná ochrana spotřebitele, ale zájem velkých pojišťoven, aby jim klienti neutíkali k levnější konkurenci.

^REKLAMA

Solvency II a IDD

Souběžně s novelou zákona o pojišťovnictví byla do sněmovny začátkem loňského roku předložena i novela zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Tato novela z větší části již s předstihem reflektovala změny v tehdy teprve připravované evropské legislativě v pojišťovnictví označované jako Insurance Mediation Directive II (IMD2), dnes již platná pod názvem Insurance Distribution Directive (IDD). S ohledem na povahu a naléhavost problémů v oblasti distribuce pojistných produktů se vláda rozhodla nečekat na dokončení evropské úpravy, která byla z tehdejšího úhlu pohledu nejistá, neboť byla historicky několikrát odložena, a předložila komplexní novelu zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích s cílem zvýšit informovanost zákazníků, zajistit transparentnost při poskytování informací spotřebiteli, posílit kredibilitu distributorů pojištění, odstranit nedůvodné rozdíly v regulaci externí a interní distribuce pojištění a i v této oblasti zavést účinnější výkon dohledu. Tyto robustní změny prošly řádným připomínkovým řízením a nad připravovanou regulací panovala relativní shoda s dotčenými subjekty na trhu.

Ani v této novele bychom v její původní ministerské podobě nenašli regulaci provizí. Dokonce naopak. Ve svém odůvodnění novela již historicky obsahovala negativní stanovisko legislativní rady vlády, která jakoukoliv cenovou respektive provizní regulaci výslovně označila za protiústavní. Paradoxem ale je, že se právě tato novela, jejímž obsahem byla především ochrana spotřebitele a kultivace trhu, stala první obětí sporu Šincl – Babiš, a to když ji vláda na popud lidovců ze sněmovny stáhla jako celek, aby tak „zmírnila napětí mezi ČSSD a ANO“.  Je tak trochu záhadou, jak na to KDU vlastně přišla, protože spor byl veden o pozměňovací návrh, který byl načten taktéž k zákonu o pojišťovnictví. Ten byl pouze vrácen do druhého čtení, aby se otevřel prostor k hledání koaličního kompromisu.  

Pravdou ale je, že pokud už by nějaká regulace provizí měla být přijata, pak patří mnohem spíše do zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích než do zákona o pojišťovnictví, který si poslanec Šincl vybral jako hlavní nosič svého pozměňovacího návrhu především z toho důvodu, že přijetí novely zákona o pojišťovnictví bylo více pravděpodobné s ohledem na potřebu rychlé implementace evropského práva. Abychom se však v pozměňovacích návrzích zmíněného poslance správně zorientovali, je potřeba připomenout, že návrh na regulaci provizí byl poslancem Šinclem načten pro jistotu k oběma novelám současně. Tedy jak k zákonu o pojišťovnictví, tak i k zákonu o zprostředkovatelích, a to v identickém znění, což je dodnes v legislativních kruzích považováno za mistrovský kousek, který by jistě ocenili i v legendární kanceláři Tondy Blaníka.

Zákon o zprostředkovatelích v jiném kabátu

Nyní se zákon o zprostředkovatelích znovu vrací do hry. Kdo by však čekal původní komplexní novelu, která reagovala na problémy trhu, bude zklamán.  Obsahem je totiž jen několik málo paragrafů, které upravují výlučně provize ze životního pojištění. Veškerá robustní sektorová regulace tedy zmizela.  Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že jde o návrh nesystémový, který neřeší dotčenou problematiku v kontextu ostatních ustanovení. Vláda jej však minule odmítla z jiného důvodu. Ministerstvo financí navrhuje regulovat pouze daňově zvýhodněné rezervotvorné pojistky s odkupným, což je, jak již víme, z pohledu pojišťoven nedostatečné. Je třeba ocenit, že u tohoto rozsahu regulace Ministerstvo financí setrvalo a odmítlo přistoupit na „kompromis“, kterým by podle pojišťoven měla být některá z variant původního Šinclova návrhu na regulaci provizí u všech životních pojistek. Z pohledu pojišťoven se skutečně jedná o kompromis, neboť ve skutečnosti by chtěly regulaci provizí rozšířit z životního pojištění na veškeré pojištění osob, o což se šikovnou změnou odkazu na příslušný paragraf občanského zákoníku v jednom okamžiku dokonce pokoušely. Pro zúčastněné legislativce to už ale bylo přece jen moc.

^REKLAMA

Jak z toho nyní ven?

Za normálních okolností by se nabízelo celkem prosté řešení. Nová evropská legislativa pro distribuci pojištění IDD je již platná a Ministerstvo financí by v tomto směru mělo na podzim tohoto roku předložit transpoziční zákon „o distribuci v pojišťovnictví“. V mnoha ohledech jen opráší původní novelu zákona o zprostředkovatelích, který s řadou unijních pravidel již počítal. V rámci této komplexní úpravy by pak mohla být diskutována i případná regulace nákladů či provizí u pojistných produktů, a to v kontextu s dalšími opatřeními na potírání nekalých praktik a ochranu spotřebitelů.

Opomenuty by neměly být ani samoregulační nástroje, ke kterým by měl zákon více otevřít prostor. Mezitím může být prakticky okamžitě přijata „evropská novela“ zákona o pojišťovnictví, ve které ve skutečnosti nic sporného není, a pojišťovny ji paradoxně potřebují, aby své postupy sladily se zahraničními matkami, které již podle Solvency II fungují. Rychlé přijetí Solvency II podporuje i ČNB, která má v tuto chvíli vůči pojišťovnám tak trochu dohledové vakuum.

Logika a prostý rozum je jedna věc, politické spory a jejich řešení věc bohužel často výrazně odlišná. V nejbližších týdnech tak asi budeme svědky pokračování sporu, ve kterém tváří v tvář hrozbě infringementu ze strany Evropské komise buď nakonec ustoupí Ministerstvo financí tlaku pojišťoven, nebo se pojišťovny smíří s tím, že tentokrát nebude zcela po jejich. I když se ale vládě podaří do parlamentu nějaké návrhy regulace provizí přece jen poslat, festival lobbingu tím nejspíš nekončí. Je téměř jisté, že sněmovna odmítne projednání a schválení dotčených novel již v prvním čtení.  Vzájemné vydírání, podmiňování schválení jedné normy podporou druhé, která s ní nikterak nesouvisí, tak bude pokračovat nejspíš dál, bez ohledu na dopady, které to ze strany EU může mít vůči všem daňovým poplatníkům.

Článek vyšel v časopise Bankovnictví.