Svět se nesmírně rychle mění. Mění se jeho pravidla a budou se měnit dále. Rozvoj technologií proměňuje chudé země ve finanční mocnosti, což má za následek, že přibývá bohatých na jedné a chudých na druhé straně, větší jsou i finanční problémy a příležitosti. Finanční pravidla jsou netransparentní a pravidelně se mění. Podívejme se poněkud neobvyklou optikou na zadlužení zemí v miniseriálu "Hospodaření států a domácností v postmoderně".
Úsudek vyměněn za opium
Ve druhé polovině dvacátého století lidé změnili svůj přístup k věcem. Celé masy se zaměřily na jediný cíl: vydělat nyní a teď, vytvořit maximum příjmů, aby bylo možné financovat maximum výdajů. Davy postavily samy sebe před těžké dilema – bylo nutné vytvořit společnost, která bude založena na neustálém morálním hazardu, na neustálé spotřebě většiny zdrojů, zároveň však s pomocí státních útvarů zajistí, aby se tento hazard nestal důvodem pádu do pozdějších existenčních problém.
Společnosti, které již odmítly hromadit majetek pro své potomky a pro případy potíží, neboť poznaly velmi jasně relativnost takového majetku, potřebovaly systém, který jejich příslušníky zajistí ve stáří či nemoci, protože rezervy byly průběžně spotřebovávány.
Státy se zadlužovaly ve všech dobách, ne však v takové výši jako dnes. Éra vysoké zadluženosti začala téměř po celém světě v průběhu sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Globalizace nabírala obrátky, kapitál se začal rozhlížet po lepším uplatnění za hranicemi a sociální stát sténal pod finanční tíhou způsobenou stoupajícím počtem nezaměstnaných.
V této situaci začaly státy využívat půjčky jako příhodný nástroj financování veřejných výdajů. Bohužel časem došli voliči a jejich volení zástupci k přesvědčení, že se na dluh žije docela příjemně. Téměř ve všech zemích se začaly pořádat konzumní večírky na náklady budoucích generací. Ale bez vyřešení problému zadlužení není možný návrat k prosperitě. Zadlužený stát neumožňuje rozvoj investujícího státu. Dnešní stát blahobytu si podřezává větev, na které sedí.
REKLAMA
V politice jsou často obhajovány schodky veřejných rozpočtů „srozumitelnými argumenty“ tak, aby je volič snadno přijal a především jim naprosto uvěřil. Podle původních představ anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese a jeho školy mělo být použití schodkového hospodaření motivováno především potřebou podpořit ekonomiku a pomoci ji, praxe prováděná politiky mnohdy vede k tomu, že je takto systematicky financována dlouhodobá neschopnost snížit výdaje nebo najít nové příjmy.
A tak je schodkové financování i v době, kdy ekonomika roste. To přináší pak o to větší problémy v době ekonomické recese. Zadlužení státu dopadne s velkou pravděpodobností tak, že státy zřejmě nezaplatí své půjčky (případně je „zaplatí“ prostřednictvím vysoké inflace – znehodnocení měny) a nesplní sliby, které daly lidem v oblasti zdravotního a sociálního zabezpečení.
A to umožní, aby inflace zničila příjmy pracujících a zvedla daně. Jediný způsob, který státy znají, jak zvýšit příliv peněz do rozpočtu, je zvyšování daní, tisknutí dalších peněz a vypůjčování si dalších peněz, případně nezaplacení účtů. Je ovšem naprosto jasné, že to vyvolá další finanční problémy, jimž by se ovšem dalo vyhnout, kdyby se nejprve řešily ty předcházející.
Jsou zde další problémy, které vlády mohou řešit jen obtížně: státní dluh roste, stoupají ceny ropy, mzdy klesají, sociální a zdravotní programy krachují, úspory jsou ničeny, projevuje se nedostatek finančního vzdělání. Dalším příkladem může být důchodové zabezpečení. Většina z nás je zvyklá, že se (z větší či menší míry) o důchod postará stát a zbytek si naspoříme jiným způsobem. Příliš mnoho lidí očekává od vlády důchod. Většina vlád však nemá finanční zdroje, aby dodržela své sliby. Lidé přesto očekávají, že jimi zvolení vládní úředníci se postarají o řešení rostoucích problémů. Což ovšem není v souladu s realitou. Neočekávejte, že za vás vyřeší problémy vládní činitelé či politici.
REKLAMA
Dnešním opiem lidí jsou miliardové půjčky. Celý svět propadl novému opojení a bezuzdně se mu oddává. Jsme na tomto systému příliš závislí a celý hospodářský koloběh by se během krátké doby zhroutil. Vznikla paradoxní situace, z níž neexistuje bezbolestný únik. Co bylo špatné včera, totiž další veřejné zadlužování, to je špatné i dnes; jenže dnes je to navíc i nezbytné.
Za procentními body ekonomického růstu, o nichž pravidelně informují média (přejímají data od statistických úřadů), se v téměř všech zemích skrývá stoupající zadluženost. Hospodářský růst je číslo často považované za věrný obraz ekonomické situace. Ve skutečnosti zprostředkuje pouze zkreslený, zavádějící obraz reality, v níž žijeme. Sugeruje nám pocit síly, o níž sníme, ale nevlastníme ji.
Přítomnost je však v nebývalé míře diktována minulostí, aniž by na tom mohl kdokoli cokoli změnit. Většina z výdajů státních rozpočtů zemí tvoří tzv. mandatorní výdaje (sociální výdaje, zdravotní výdaje apod.), dále výdaje na zbrojení, umoření státního dluhu (dluhová služba), takže na financování vzdělání a výzkumu, budování infrastruktury apod. již mnoho prostředků nezůstane.
Jak je zadlužování států nebezpečné, můžeme vidět na příkladu Řecka a dalších států, jak jsou Portugalsko, Španělsko, Itálie. Tyto země jsou příliš zadluženy a nemají příliš možností, bez výrazného dopadu na životní úroveň svých obyvatel, se dluhů zbavit.
REKLAMA
Mantrou, především v politických kruzích, se stalo přesvědčení, že vývoj HDP je jakousi vizitkou jejich dobré nebo špatné práce. Pokud jsou politické reprezentace vyspělých společností ve své budoucnosti do určité míry závislé na údajích, které statistické systémy poskytují voličům, tedy v dané souvislosti na výsledcích HDP, pak pochopitelně musí dojít, k logickému závěru, že je dobré a pro příští volební úspěch do značné míry potřebné podporovat růst spotřeby domácností, a to bez ohledu na opravdovou zdravost a potřebnost takového růstu.
V současné době se většina lidí ještě cítí relativně bezpečně a sebejistě. Cítí se bezpečně, protože věří, že se o ně postará vláda a ochrání je. Málo však vědí o tom, že vláda pro jejich ochranu nemůže mnoho udělat.
Vlády nemohou ochraňovat lidi, jak to bylo možné kdysi, protože nynější problémy jsou problémy globálního charakteru. Dnes čelíme finančním problémům takového rozsahu, že přesahují možnosti vlád. Finanční závazky zemí nelze vyřešit jednoduše pomocí zvýšení či snížení úrokových sazeb, případně zvýšení či snížení daňových sazeb. Naše finanční jistota je otřesená. Svět se mění velkou rychlostí a může se stát, že budete připravení na svět, který je již minulostí. Dnes musí lidé víc než jindy měnit svůj způsob myšlení a nazírání na finance a svou finanční budoucnost.
Má v takovémto netransparentním ekonomickém prostředí vůbec ještě místo plánování osobního a rodinného rozpočtu?
Autor je ze společnosti GPM Invest.
