Banky v zemích EU budou muset podle návrhu odvádět do speciálních fondů prostředky, které se pak využijí při případné záchraně finančních ústavů, které se dostanou do problémů. EU počítá s možným ziskem 140 miliard eur a bankéři vymýšlejí, jak tyto peníze získají zpět.
Názor bankéřů na návrh asi bude jasný a o jeho opodstatněnost dnes nejde. Evropská komise však opět jednou ukázala, jak si nevidí ani na špičku nosu. Nejenom že jdou opět s křížkem po funuse, ale při prosazování návrhu se nestydí ohánět daňovými poplatníky, které tím jako chtějí chránit. Eurokomisař pro vnitřní trh, jistý pan Michel Barnier se nechal slyšet, že„je nepřípustné, aby daňoví poplatníci nadále nesli vysoké náklady na záchranu bankovního odvětví. Ti by neměli stát v první linii tohoto zápasu. Věřím v zásadu, že znečišťovatel platí. Musíme vybudovat systém, který zajistí, aby v budoucnu náklady bankovních krizí platilo finanční odvětví,"
Ano, moc hezky řečeno, jen je trochu škoda, že blaho daňových poplatníků neleželo na srdci pana eurokomisaře již tehdy, když se rozhodovalo o pomoci bankám před několika měsíci. Proč bylo tehdy nepřípustné, aby „znečisťovatelé“ jednoduše padli a nadále neznečisťovali finanční systém?
Zaplatíme si to sami
Jednu pomoc bankovním institucím jako daňoví poplatníci si již neseme na bedrech, další peníze nám zkonzumuje inflace, která se díky neustálému tisku nových peněz také dá očekávat, a teď pro jistotu ještě budeme platit za to, že někdo chce vytěžit ze špatné pověsti bank maximum politického kapitálu.
Výraz daně u nikoho nevyvolává pocit euforie, ale pokud uvalíme daně na „nenažrané finanční instituce“, které způsobily dnešní velkou krizi na finančních trzích, určitě se u mnohých probudí známý pud škodolibosti. Takže podporu si u lidí tento návrh najde. Určitě si ale nenajde podporu u těch, kteří si uvědomí, že banky se svých výnosů jen tak lehce nezbaví a možná se nebudou stydět vybrat si peníze od klientů na poplatcích.
REKLAMA
Další hrozbou, kterou kritici návrhu vnímají jako velmi nebezpečnou, je možný morální hazard, který bude mít opačný účinek, než evropští komisaři zamýšlejí. Něco jako rating a podobné objektivní hodnocení finančních institucí (i když i selhání ratingových agentur má nemalý podíl na eskalaci současných problémů) prakticky nebude potřeba, protože riziko, že na trhu budou existovat méně důvěryhodné instituce, prakticky zanikne.
Investoři na jedné straně prakticky statí přehled o kvalitě bank, a ty zase ztratí zábrany. Nikdo se nebude bát rizika defaultu a banky tak budou moci při svých finančních operacích (pokud jim je ovšem politici úplně nezatrhnou) více riskovat, protože záchranu budou mít jistou.
Na druhé straně pak odborníci varují před tím, že může dojít k zhoršení konkurenčního prostředí, protože banky v zemích, které daň přijmou, mohou být vůči těm, které působí v zemích bez daně poněkud znevýhodněny a pro dosahování lepších výnosů se opět mohou uchýlit k riziku.
Bezpáteřnost evropských komisařů při schvalování kontroverzních norem se ukázala i při způsobu, jakým chce normu zavést v platnost. Není to poprvé, co eurokomisaři jednoduše změnili podmínky hlasování, aby se novinka, které patrně ani sami stoprocentně nevěří, a o níž je jasné, že se proti ní zvedne vlna nevole, schvaluje v rámci oblasti vnitřního trhu. Při hlasování tak bude stačit kvalifikovaná většina. Úspěchu svých nápadů podřídíme všechno. Kdyby se hlasovalo o návrhu v oblasti daní, což by bylo logické, byl by potřebný jednohlasný souhlas všech zemí EU. A v tom případě by byl úspěch schválení pravděpodobně velmi nízký.