Daň z finančních transakcí: Na jedné straně brát, na druhé dávat

V případě, že by její zavedení ostatní země EU zamítli, zavedou ji alespoň ve Francii. Prohlásil to na mezinárodní konferenci v Paříži francouzský ministr financí François Baroin. Podle něj bude ve Francii zavedena ještě v letošním roce. Svou snahu odůvodnil tím, že finanční sektor musí nést část nákladů dluhové krize.

Existuje ještě určitá šance, že se k francouzské iniciativě připojí Německo, alespoň podle vyjádření německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který prohlásil, že novou daň bude Německo prosazovat na úrovni EU nebo alespoň eurozóny. Když se to nepodaří, pak by o její zavedení mohly nejprve usilovat jen Německo a Francie.

Daň z finančních transakcí by však určitě našla podporu u značné části lidí u nás. Přeci jen finanční ústavy, zejména banky, jsou ty „nenažrané“ instituce, které lidi odírají na poplatcích, úroky z úvěrů dosahují výrazných výšek a úroky z vkladů nestojí za nic.

Mnoho lidí si s gustem řekne, dobře jim tak vydřiduchům. Proč bychom jen my měli platit vyšší daně. My jsme krizi nezavinili, to udělaly banky a nenažraní manažeři. Mnoho lidí s výše uvedenými myšlenkovými pochody bude souhlasit, neboť vyjadřují jejich vlastní myšlenky. Nic proti tomu, je to legitimní. Nicméně podle mého názoru trochu zapomínají na jednu důležitou věc. A to, že v případě zavedení této daně by se určitá část finančních služeb přesunula do zemí, kde tato daň zavedena není. Například v takovém Singapuru či dalších asijských státech by bujaře oslavovali.

V každém případě však tuto daň zaplatí daňový poplatník. Neboť banky či jiné instituce náklady na tuto daň přesunou na své klienty. Ať již to bude formou nižších úroků u vkladů, vyšších úroků u úvěrů či zásluhou poplatků v případě bank či zvýšení pojistného v případě pojišťoven. Podílové fondy pak promítnou tuto daň v manažerských poplatcích.

^REKLAMA

Naštěstí se objevují i hlasy, které se proti této dani staví. Ne náhodou se nejhlasitěji projevuje Velká Británie. Kterou tato daň ohrožuje ze zemí EU nejvíce. Kdyby náhodou byla přeci jen zavedena, mělo by to výrazný dopad především na londýnské City, neboť by došlo k postupnému přesunu obchodních aktivit finančních skupin do míst, kde tato daň není platná. To by ekonomiku Británie citelně poškodilo, neboť londýnská city je jedním z největších zdrojů příjmů britské vlády.

Spasitelský syndrom

Výše je uvedeno zdůvodnění, proč by tato daň měla být zavedena. Raději si jej však zopakujme. Je to proto, aby se finanční instituce podílely na nákladech dluhové krize. Tento požadavek je naprosto legitimní. Ovšem vyvstává otázka, proč finančním institucím na jedné straně dávat a na druhé straně brát? To není moc logické.

Po propuknutí dluhové krize v eurozóně se nejdříve státy a ECB snažily pomoci samotným postiženým zemím. Ve skutečnosti však spíše sanovaly bilance evropských bank. Postupem času vyplynulo na povrch, že banky na evropském kontinentu budou potřebovat nový kapitál. Potřebná částka se neustále mění (zvyšuje). Na podzim loňského roku se hovořilo až o 200 mld. EUR, což je opravdu hodně.

Ovšem evropské banky v tom nejsou samy. Americké banky už odepsaly pohledávky v hodně 738 mld. USD (evropské zatím „jen“ 294 mld. USD). Podle analytiků Royal Bank of Scotland by v příštích třech letech mělo být odepsáno z bilancí evropských bank dalších 972 mld. USD. V německých bankách by mělo být toxických aktiv za 388 mld. USD. To jsou opravdu šílené hodnoty. Můžete několikrát hádat, komu bude předložen závěrečný účet, kdo tyto aktiva zaplatí? Daleko od pravdy nebudou ti, kdo odpoví, že daňový poplatník.

^REKLAMA

Politici se rozhodli zahrát na hodné zachránce pracovních míst a ekonomiky a sanovat banky (a vůbec přitom nevadí, že část amerických bank použila záchranné prostředky na výplatu bonusů vrcholovým manažerům, neboť ti si to přeci zaslouží – co na tom, že se banky ocitly v zisku jen díky státní pomoci). Prim v pomoci bank, světě div se, hraje v Evropě opět Francie. Alespoň tedy s podmínkou, že stát pomůže jen tehdy, když banky nebudou schopny dosáhnout na potřebný kapitál od soukromých investorů.

Pozadu nezůstává ani Evropská komise. Byla prodloužena platnost zvláštních pravidel, která byla přijata v letech 2008 až 2009 v reakci na finanční krizi a s tím spjaté problémy bank, aby mohla pokračovat pomoc od vlád zemí postižených bank. Politici se prostě rozhodli, že nenechají banky padnout za žádnou cenu.

Takže na jedné straně budou banky sanovat dle potřeby a používat na to prostředky vybrané od daňových poplatníků (jak také jinak). A na straně druhé si budou tyto prostředky od bank brát po částech zpět, ve formě daně z finančních transakcí.

Je skutečně takové chování jediná možnost? Jaké jsou alternativy? Nebylo by lepší nechat padnout některé banky, jiné by třeba zachránili investoři, ať soukromí či čínské státní banky. Politici by však přišli o hračku v podobě nárůstu své moci rozhodovat o další části našich životů. To se jim nemůže zamlouvat.

I kdyby měl bankrot některých bank výrazný dopad nejenom do ekonomiky dané země, ale i celkově evropské ekonomiky, dle mého názoru by to bylo lepší, než banky neustále zachraňovat a jako „odměnu“ si brát prostředky zpět ve formě daní.