Posaďme se na zem a važme si toho, co máme
Tak třeba. Před pár lety bylo strašně populární tvrdit, že země zvané BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jižní Afrika) jsou ekonomickou budoucností světa a převálcují Evropu i Spojené státy. Tak se na to podívejme nyní:
- Brazílie slaví „konec“ nejdelší krize v dějinách země a jednoprocentní růst ekonomiky oproti předchozímu čtvrtletí je brán jako něco úžasného. I když meziročně je to pořád pokles.
- A my? Rosteme meziročně skoro o tři procenta. Slaví tady někdo? Nikoliv, všichni nadšeně remcají a těší se, až na jejich slova dojde.
- Rusko se pomalu vzpamatovává z urputné krize a bude trvat ještě minimálně tři nebo spíše pět let, než se dostane na ekonomickou úroveň před pádem cen ropy.
- Indie znovu potvrdila, že je ekonomickým tygrem, který má jedinou chybu – zadní nohy jsou beznadějně uvízlé v bahně.
- Jižní Afrika prochází dlouhodobou stagnací (poslední rok s růstem nad dvěma procenty byl 2012, nezaměstnanost dosahuje dlouhodobě úrovně nad 25 procent, inflace neklesá pod šest procent).
- Čína válčí s největším zadlužením své ekonomiky v dějinách, přičemž ekonomický růst se nebezpečně snižuje k úrovni růstu počtu obyvatel.
Kolikrát jsme slyšeli o tom, že euro je mrtvé, dolar je mrtvý, a také, že koruna bude nekonečně poškozena intervencemi České národní banky? Že euro a dolar budou na pozici vůdčích světových měn nahrazeny zlatým rublem a jüanem? Stalo se něco z toho skutečností?
Namátkou: Za poslední dva roky posílilo euro z úrovně sedmi jüanů na 7,6 až 7,7 jüanu (a dolar ze 6,2 na 6,8 jüanu). O rublu darmo mluvit – ale ten se alespoň v poslední době vzpamatovává. A koruna se po konci intervencí chová velmi slušně, když bez nějakých dramat posiluje z 27 na úroveň kolem 26,2 koruny za euro. A co na to říkají věrozvěsti tragických konců? Povětšinou nic.
Česká ekonomika a stejně tak ekonomika evropská mají před sebou velké problémy, o tom asi nemůže být spor. Míra regulačních opatření je nebývalá a nutně se musí výhledově projevit. Přičemž u nás doma je v dané době asi větší než kdy jindy od pádu komunistického režimu.
REKLAMA
K příkladům není třeba vážit dlouhou cestu – pokud jenom stavební povolení pro novou továrnu v průmyslové zóně trvá rok a půl a celková doba povolovacího řízení je pětiletá (zdůrazňuji, že v průmyslové zóně), pokud povolování nového developerského projektu v hlavním městě trvá pět i více let, tak to jsou skutečné pokusy o destrukci ekonomického růstu.
Evropskou ekonomiku a konec konců hospodářství všech vyspělých států postihne nejspíše během roku 2019 stagnace. Musí k ní dojít nutně v rámci hospodářského cyklu, je to logika věci. Tímto konstatováním se nehodlám zařadit do zástupu věrozvěstů katastrofy, to vůbec ne. Půjde o normální, zcela standardní vychýlení cyklu, které bude umocněno nedořešeným dluhovým problémem jihu Evropy, strukturálními problémy americké ekonomiky a řadou dalších aspektů, ale nepůjde o žádnou strašlivou tragédii nedozírných následků.
A hlavně se na to můžeme vcelku v klidu připravit. Potřebujeme k tomu významnou reformu a zjednodušení státní správy, snížení míry regulací, snížení administrativní zátěže na všech úrovních. To není nic, co by se nedalo uskutečnit. Naopak.
V podstatě se stačí v klidu posadit na zem a podívat se kolem sebe, co brzdí podnikavost obyvatel, co brzdí investice, co brzdí náš rozvoj. Je třeba si vážit toho, co máme, a přičinit se o to, abychom to rozmnožili. Našim problémem není „moloch EU“ (jakkoliv někdy život s Unií není žádná švanda), ani „hordy na hranicích“. Většina toho, co brzdí rozvoj naší země, se nerodí v cizině. Naprostou většinu si děláme sami.