USA se derou na místo ropné jedničky

Renesance těžby v USA během posledních patnácti let vejde do učebnic ekonomie. Samozřejmě již nyní vznikají erudované studie na toto téma a mnohé ještě vzniknou, ale určitě nebude na škodu podívat se na to, jak se tento „ropný zázrak“ rodil. Alespoň v základních obrysech.

Důležité je to proto, že vzestup těžby je jednou z příčin dynamického růstu americké ekonomiky. Pokud považujeme prosperitu a růst životní úrovně za jeden z hlavních (nezpochybnitelných) národních zájmů (vedle bezpečnosti), pak bychom si měli vzít z USA příklad. Nebo tam alespoň hledat poučení.

Amerika především, navzdory silné vnitřní opozici, uvolnila regulace, které těžbu omezovaly. A to pozor! Dělo se tak za administrativ republikánských, pak demokratických a nyní znovu republikánských. Jakkoliv se to odehrávalo s různou intenzitou, bylo tomu ve shodě politických reprezentací jinak velmi odlišných. Tedy první věc, která u nás elementárně chybí – politici byli ochotni nést reputační rizika spojená s uvolněním regulace. O tom si můžeme nechat pouze zdát.

Americká společnost většinově nikdy neslyšela na zoufalé výkřiky o „ropě, která patří národu“ a podobné socialistické konstrukty. Ty naopak velmi dobře známe z našich příběhů s lithiem. Je jich plný veřejný prostor. Podobně jako u uhlí či jiných surovin, kde existují velké antipatie společnosti k těžařským společnostem. Ostatně nadějné náznaky obnovení významnější těžby zlata se během nedlouhé doby podařilo zcela udusit.

^REKLAMA

Podobně Spojené státy nepropadly představě, že se „nerostné bohatství má šetřit na horší časy“, což je další z oblíbených omylů, které se u nás tradují. Což je vtipné zvláště u onoho lithia, kde nemáme tušení, zda za deset let ještě bude zajímavou a důležitou surovinou, nebo zda nebude odsunuto k téměř zapomnění technologickým pokrokem.

USA nyní profitují z pevného přesvědčení, že technologický pokrok je logickou součástí vývoje. Příklad pravdivosti? Technicky vzato před dvaceti lety Spojené státy nedisponovaly žádnými významnými těžitelnými zásobami zemního plynu a ropy (ve srovnání s tehdejšími velmocemi). Technologie a uvolnění regulací vedly k „zázraku“. Nyní zmapované zásoby postačí na několik desetiletí intenzivní těžby.

To souvisí i s oním „necháváním na horší časy“. Jaké „horší časy“? Máme nyní nějakou racionální představu o tom, jak dlouho bude světová spotřeba ropy stoupat? Víme, že nějakou dobu poroste v zemích, které považujeme za rozvojové, a samozřejmě v Číně či v Rusku a v Indii. Ale v zemích vyspělých? Velmi pravděpodobně během oněch několika desítek let, po které Američanům jejich ropa a zemní plyn vydrží i při současných znalostech a technologiích, dojde k dramatickým změnám ve struktuře spotřeby. A dost možná bude ropa již jen surovinou pro chemický průmysl. Nebo ani to.

Jistě – těžba ropy znamená ekologickou zátěž. O tom není spor. Ale Spojené státy nejsou v tomto směru zemí, která by ekologii neměla na zřeteli. Jakkoliv k tomu občasná prohlášení Donalda Trumpa třeba i svádějí. Nynější velmi ostrá diskuse o těžbě v pobřežních vodách Floridy je toho ostatně ukázkou. A je také ukázkou toho, jak se mají poměřovat dva veřejné zájmy. Je z tohoto hlediska důležitější tvorba národního produktu díky turismu, nebo tvorba národního produktu díky těžbě? Kladu zde tuto otázku velmi elementárně, ale jen během té chvíle, kdy píši tyto věty, padlo k tomuto tématu ve Spojených státech jistě několik vyjádření vlivných i málo vlivných lidí, byly z různých stran posouzeny různé argumenty, věci se posunuly k nějakému neobyčejně silně sledovanému rozhodnutí.

^REKLAMA

A až toto rozhodnutí padne, ponesou jeho aktéři jak reputační riziko, tak i benefity.

Cesta USA k postu světové ropné jedničky byla umožněna souhrou několika aspektů. V politické rovině připraveností politických struktur nést následky rozhodnutí, jakkoliv byla spojena s reputačními riziky. Ve společenské rovině pak ochotou občanů země přijmout rozhodnutí, akceptovat je a nepodléhat představám plánovačů o lepším budoucím využití nerostného bohatství. Ve stejné společenské rovině pak vědomím, že technologický pokrok je součástí vývoje civilizace a že posuzovat budoucnost na základě současných znalostí je omezené.

Najde se v této zemi politická síla, která bude schopna předstoupit před občany a jednat s nimi dostatečně otevřeně a partnersky, aby mohla prosazovat podobná rozhodnutí, která vedla k renesanci americké těžby a k tomu, že byl obnoven robustní ekonomický růst?