V 80. letech 19. století Bismarck jako první ve světě zavedl státní důchodový systém. Považoval ho za kompromisní způsob jak zmírnit stoupající občanské nepokoje, zaměřené proti ranému německému industriálnímu kapitalismu, který podle kritiků produkoval příliš mnoho poražených.
A tak Bismarck správně usoudil, že občan, který před sebou bude mít sice minimální, ale garantovanou perspektivu státem vypláceného důchodu na sklonku svého života, bude mnohem spokojenější se svým osudem a méně náchylný k vyvolávání občanských nepokojů.
Podobný systém vznikl později i v ostatních vyspělých státech a také spíše jako způsob jak zachránit liberální ekonomický systém před nebezpečím socialistických revolucí než jako upřímně myšlená sociální politika.
Státní důchodový systém vznikl například ve Spojených státech těsně po světové hospodářské krizi na počátku 30. let minulého století a hned vytvořil pocit sociální solidarity. V mladém věku totiž pracující občan platil důchod starším a nemocným a další generace ho pak podporovala v jeho vlastním stáří a nemocech.
Genialita systému spočívala zejména v jeho nízké ceně: při důchodovém věku 65 let, tehdejší pracovní námaze a stavu medicíny se málokdo mohl těšit, že se důchodu vůbec dožije. A tak se v roce 1940 na penzi každého jednoho důchodce skládalo celých 41 lidí v produktivním věku…
REKLAMA
Celý článek najdete v týdeníku Respekt.
