Každý rok se počítá takzvaný den daňové svobody – moment, kdy hypotetický jednotlivec přestává pracovat „na stát“ a začíná pracovat „na sebe“. Celé to vyznívá tak, že 158 dní práce ročně mizí v černé díře, píše TOMÁŠ SEDLÁČEK v Hospodářských novinách.
Pracovat téměř polovinu roku na stát se na první pohled oprávněně jeví jako absurdně vysoký podíl. Jenže: od narození zhruba do dvaceti let trávíme ve školách, průměrná doba odchodu do důchodu je 60 let a průměrný věk dožití je v České republice lehce nad 75 lety.
Tedy 35 let, téměř polovinu života, nejenže neplatíme skoro žádné daně, ale jsme naopak čistými příjemci peněz od státu.
Co si za naše daně „kupujeme“? Největší podíl na státních výdajích mají jednoznačně důchody (23 %). Další na řadě je zdravotnictví (15 %), vzdělání (10 %) a infrastruktura (10 %). Žádná jiná položka již tak drahá není.
Ve Spojených státech mají den daňové svobody o 23 dnů dříve, to však neznamená, že by na tom lidé zbohatli. Mnoho položek, které si v Evropě platíme skrze daně, si lidé v USA platí sami a přímo.
REKLAMA
