Marx: Peníze plodí peníze. Pozor na vykořisťování!
Za Marxových časů začínalo platit, že se finančnictví začalo stávat podporovatelem výroby či dopravy. O tom, že by finanční trhy a financializace mohla mít dopad na strukturu a fungování ekonomiky, se ale Marxovi zdálo stěží.
To, že se za dalších 150 let finanční sektor natolik rozvine, že se zcela odpoutá od reálné ekonomiky, šlo tušit jen stěží. A přesto se to stalo, objem globálních finančních aktiv je několikanásobně větší než globální ekonomika. Ale zpět ke kapitálu, kapitalistům, úrokům a zisku.
Od kapitálu ke kapitalistům
Kapitál obvykle chápeme souhrn prostředků, neurčených k okamžité potřebě, ale k dosažení výnosu. Podíl na zisku je pak odměna pro investora, který svůj kapitál investuje, podílí se na finančních výsledcích podnikání. Úrok je odměna za zapůjčení peněžního kapitálu. I v tomto smyslu Marx slovo „kapitál“ často používal.
Zatímco dnes narůstá vliv a podíl šedého bankovnictví a neregulovaný trh bankovních služeb nebankovních finančních institucí, Marx maximálně tak zaznamenal nástup akciových společnosti a bank fungujících jako akciové společnosti. V Marxových dobách docházelo k nárůstu a proměně role úvěru a úvěrování. Marx hovoří o úrokovém, tedy finančním, kapitálu ve formě „úrokového peněžního kapitálu“.
Obrázek 1: Kapitalista, typicky obtloustlý muž s kloboukem, býval symbolem pana továrníka, rentiéra, toho, kdo díky svému kapitálu sedí na zádech pracujících.
Zdroj : 1917.net.pl
Marx používal vysvětlování vcelku jednoduché, vedle „peněžního kapitalisty“ postavil „kapitalistu produktivního“ – toho, kdo se podílel na uskutečňování výroby a realizaci obchodu. Podnikání ve výrobě a obchodu umožňovalo dosahovat „všeobecné míry zisku“.
REKLAMA
Všeobecná, průměrná míra zisku, pak v Marxových úvahách odrážela rentabilitu různých sfér. Pan továrník, tedy průmyslový kapitalista, dosahoval zisku, který snižovaly úroky placené za případné vypůjčení si cizího kapitálu.
V dnešní době, kdy mezi finanční aktiva patří peníze a všemožné dluhové a majetkové instrumenty, se už vlastně ani nikdo úplně nevyzná v tom, co komu patří a kdo komu dluží. A to ještě ani nemluvíme o finančních derivátech…
Kapitál cizí a vlastní
Marx zaregistroval, že většina podnikatelů (o nichž hovořil zásadně jako o „kapitalistech“) pracuje s vlastním i vypůjčeným kapitálem. Dnes je vysvětlováno studentům, že vlastní kapitál se nemusí vracet, cizí představuje dluh a závazek, se kterým se pojí dluhová služba – nutnost platit úrok.
Kdo „hospodaří s vlastním, a ne vypůjčeným kapitálem, (…), úrok shrabuje sám, místo aby jej někomu platil“. Takto nějak popsal Marx oportunitní náklady finančního kapitálu, které použije podnikatel ve vlastním podnikání, místo, aby ho využil k získání výnosů alternativních. Vlastně „půjčil svůj vlastní kapitál jako úrokový kapitál sám sobě jako fungujícímu kapitalistovi“.
Obrázek 2: Chápání vlastního a cizího kapitálu v pojetí rozvahy (bilance) a kapitálové struktury firmy. V rozvaze jako jednoho ze tří účetních výkazů stojí na straně pasiv (zdrojů financování) vlastní a cizí kapitál, tento financuje majetek podniku.
Zdroj : duckduckgo.com
REKLAMA
Úrok se pak v Marxových úvahách jevil jako část zisku, kterou musel průmyslník nebo obchodník vynaložit v případě nepoužívání vlastního, ale vypůjčeného kapitálu. Úvahám o financování vlastním a cizím (vypůjčeným) kapitálem Marx věnuje několik stran textu. „Kdyby úrok byl = 0, byl by na tom průmyslový kapitalista, který si kapitál vypůjčil, stejně jako průmyslový kapitalista, který pracuje s vlastním kapitálem.“.
Ten, kdo podniká jen s vlastním kapitálem, „shrabuje celý zisk“, zatímco ten, kdo se opírá o kapitál cizí, vypůjčený, tomu se zisk snižuje o placené úroky. To, že úvěr, využití cizího kapitálu, umožňuje opřít se o finanční páku, rozjet podnikání ve větším, využít více zdrojů, disponovat větším množstvím zásob, Marx nerozvádí. Inu cosi jako kapitálová struktura firmy, rozlišování účetního a ekonomického zisku v 19. století ještě nikoho netrápilo.
Dnes uznáváme roli a funkci podnikatele, který přijímá podnikatelská rizika, využívá vlastní nebo cizí (půjčený) kapitál, a snaží se nabídnout něco, za co zákazníci, popřípadě státem vytvořené agentury, budou ochotni koupit a zaplatit. Nestačí jen vyrobit, je nutné i prodat, distribuovat, dostat ten který produkt nebo službu k zákazníkovi. Marx o tom hovořil zastřeně jako o „kapitalistické výrobě“, kdy „řídí kapitalista výrobní proces i proces oběhu“.
Peníze tvořící peníze
Třetí díl Marxova Kapitálu vysvětluje přeměnu nadhodnoty v zisk a úrok. Probírají se tu například věci, jako že „peníze, které plodí peníze“, že peněžní kapitalista půjčuje peníze, aby získal více peněz, nebo že obchodní kapitalisté (tedy obchodníci), přeměňují peníze na zboží, aby toto prodali a získali opět peníze a dosáhli zisku.
Zosobněním kapitálu byl pro Marxe kapitalista – kapitalista průmyslový, obchodní a peněžní. Dnes bychom řekli, že podnikatel podniká a nese riziko za účelem dosažení zisku, Marx hovořil o tom, že k „fungujícímu kapitalistovi“ připlývá podnikatelský zisk.
REKLAMA
Zisk je kladný výsledek hospodaření, záporný výsledek hospodaření je ztráta. Možnost ztráty, potenciálu skončit v červených číslech, Marx nijak nerozmazával. Z pohledu ekonomického myšlení se v Marxově době ještě ani nerozlišovalo, jestli mělo jí to zisk účetní, nebo zisk ekonomický. Dnešní studenti by s Marxovými znalostmi u zkoušky moc dobře nedopadli.
Obrázek 3: Účetní zisk se určí odečtením výdajů od výnosů za definované účetní období (vyplývá z účetnictví). Ekonomický zisk je tvořen výnosy sníženými o účetní náklady, ale zahrnuje také oportunitní náklady (náklady ušlých, resp. obětovaných příležitostí, zejména úroky z vlastního kapitálu vlastníků).
Zdroj : duckduckgo.com
Marx se na zisk nahlížel spíše než na odměnu, jako na cosi podezřelého: závisí „při každém jednotlivém uzavření obchodu na větší či menší chytrosti a podnikavosti kapitalisty, zda – a do jaké míry – nakoupí nebo prodá nad výrobní cenou nebo pod, a tak si v procesu oběhu přivlastní větší nebo menší část celkové nadhodnoty“.
„Majitel peněz, který chce své peníze zhodnotit jako úrokový kapitál, zcizuje je třetí osobě, vrhá je do oběhu, přeměňuje je ve zboží jako kapitál (…).“ Kapitál je zde chápán jako hodnota, umožňující vytvářet „nadhodnotu“. Na počátku stojí peníze, které A půjčuje B: „Půjčit se může na zástavu nebo bez ní; první forma je však starší, až na půjčky na zboží nebo na dluhopisy, jako směnky, akcie atd.“.
Teprve v rukou B se peníze přeměňují v onen kapitál. Peníze se v rukou podnikatele transformují na „produktivní kapitál“, přeměňuje se na „výrobní prostředky“. Tyto se pak díky výrobě proměňují v prodejné zboží: „Prodejem zboží se přeměňují opět v peníze a v této formě se vracejí do rukou kapitalisty, který původně zálohoval kapitál ve formě peněz.“ Pro A se peněžní kapitál „vrací ve stejné formě, v jaké byl zcizen“. „Vrací se z rukou B zase zpět do rukou A.“ – „Postoupení, půjčení peněz na určitou dobu, a jejich vrácení s úrokem (nadhodnotou) – to je celá forma pohybu úrokového kapitálu jako takového.“
Navenek je ale vidět pouze vydávání a vracení. „Všechno co se děje mezi tím, je setřeno.“ Jeví se, že „peníze, pokud se půjčují jako kapitál, půjčují se právě jako taková uchovávající a zvětšující se suma peněz, která se po určité době vrací s přídavkem a může kdykoli začít znovu procházet týmž procesem.“
(Ne)vyřešené rozpory
Nespravedlivý, neperspektivní, neudržitelný, kritika spočívající v poukazování na nadhodnotu, až po poukazování na třídní boj a rozpory za kapitalismu. Marx (a vlastně i Engels) hovoří o rozdělování nadhodnoty, nespravedlnosti kapitalistického systému. Vývoj ovšem nedal Marxovi zcela zapravdu.
Tvoření a hromadění kapitálu nebylo doprovázeno koncentrací bídy. Moderní daňové systémy umožnily vyvažovat nerovnost mezi příjmy a majetkem, popřípadě usměrňovat rychlost akumulace soukromého kapitálu.
Velkou část z příjmů veřejných rozpočtů lze vynakládat pro blaho obyvatelstva. Samotná tendence ke koncentraci kapitálu byla doprovázena jeho rozptýlením mezi majitele akcií a podílů, samotný stát se stává významným a nepřehlédnutelným vlastníkem. Nastoupilo přerozdělování, vliv státu a státní moci je všudypřítomný. A není to svým způsobem směřování ke specifické formě socialismu?
