15. 09. 2020
Analýzy ze Spořky: Je Antivirus lepší, než bude kurzarbeit?
Diskuze o podobě kurzarbeitu, do něhož se má proměnit nyní platný program Antivirus, je poměrně složitá. Kurzarbeit má totiž celou řadu parametrů (za jakých okolností se uplatní, kdo bude od koho na jak dlouho dostávat kolik peněz atd.), které lze různě posouvat, a tím hrát více či méně do karet různým zúčastněným aktérům.
Jedním z klíčových aspektů kurzarbeitu ve srovnání s nynějším českým programem Antivirus je otázka, zda daný program pomáhá zombifikovat ekonomiku, tj. zda pomáhá přežít firmám, které jsou zjevně neperspektivní.
Program Antivirus podle většiny komentátorů sehrál příznivou roli v prvních měsících po úderu pandemie. Nyní už ale prý českým firmám nabízí spíš jen zbytečně pohodlný – a tím pádem pro veřejnou kasu zbytečně drahý – polštář, protože jim umožňuje odložit tušené, ale nepříjemné rozhodnutí o redukci počtu zaměstnanců. Dochází tak prý k odkládání potřebné transformace trhu práce. Lékem na to má být rychlé zavedení kurzarbeitu německého střihu. Obávám se, že může jít o hluboký omyl.
Rozhodnutí zatím nepropouštět je především odrazem přetrvávajícího optimismu valné většiny českých zaměstnavatelů, že jejich situace se v dohledné době vrátí do normálu. Při dnešním nastavení podmínek programu Antivirus totiž zaměstnavatel sám hradí část mzdové náhrady vyplácené nepracujícím zaměstnancům. Ochota zaměstnavatele k těmto platbám dává smysl jedině v případě, že zaměstnavatel očekává brzký návrat k plnému zapojení své pracovní síly, a tudíž je pro něj levnější pár měsíců takového dotování než dát svým lidem výpověď, zaplatit jim odstupné a za pár měsíců je lákat zpátky.
Tuto dotaci lze tedy chápat jako více či méně rizikovou investici zaměstnavatele do budoucnosti, v níž očekává, že se mu udržení daného zaměstnance vyplatí. V takovém případě ale nelze tvrdit, že Antivirus pomáhá přežít pár dalších měsíců firmám, které samy tuší, že nemají budoucnost.
Stížnosti na poškozování funkce trhu práce budou na místě spíše až po přechodu ke kurzarbeitu německého stylu. V tomto novém režimu totiž bude zaměstnavatel zaměstnanci platit jen za skutečně odvedenou práci a stát bude doplácet část zbytku původní mzdy. Zmizí tedy onen prvek rizikové zaměstnavatelské investice do udržení daného zaměstnance. Teprve poté bude možno skutečně mluvit o pohodlném polštáři.
Stížnosti na poškozování funkce trhu práce budou na místě spíše až po přechodu ke kurzarbeitu německého stylu. Ledaže se podaří prosadit, aby firma přece jen do zaměstnance ve výše uvedeném smyslu aspoň trochu investovala – třeba tím (jak zněl původní návrh kurzarbeitu z dílny MPSV), že za něj bude platit celé sociální (nebo aspoň zdravotní) pojistné.
Michal Skořepa
Ekonom České spořitelny a člen Výboru pro rozpočtové prognózy
