Petr Šimčák: Cyklus chamtivosti a strachu je věčný a vždy tu bude
Foto: Amundi Czech Republic Asset Management
Akcie stále rostou a zatím se vše zdá být v pořádku. Ale je to skutečně tak? A jak se vyvíjí čeští investoři? Co může dokázat armáda organizovaných malých investorů? Nejenom o tom jsme mluvili s Petrem Šimčákem, ředitelem investic v Amundi Czech Republic Asset Management.
Je podle vás růst, který akciové trhy v poslední době zaznamenávají, ještě zdravý?
Myslím si, že to, co se odehrává na trzích, je důsledek dvou zásadních faktorů. Jeden je politika nulových úrokových sazeb a druhý jakási zvýšená míra protekcionalismu. Obava z bankrotů a přirozených ekonomických cyklů, které mají očistný charakter.
Kombinace těchto dvou faktorů znamená, že ceny aktiv jsou vysoko. Můžeme mluvit nejen o akciích, ale i o nemovitostech či dluhopisech. Pokud cena peněz klesá, „hodnota“ aktiva roste, ale hodnota vyjádřená cenou. Jednoduše řečeno – ta samá věc může být dražší jen proto, že peníze jsou méně hodnotné.
Znamená to tedy, že ceny zatím nejsou nějak přestřelené?
Trhy jsou na hodnotách, které mohou oprávněně vyvolávat pocit, že akcie jsou drahé. Proti historickým hodnotám ano, proti kotvě bezrizikových úrokových sazeb pak nikoliv. Nemusí to ale být bublina na úrovni celého trhu. Některé firmy a odvětví jsou předražené už nyní. Na druhou stranu, proč by to mělo být levné, když vám alternativa bezrizikových dluhopisů nabízí nulu?
REKLAMA
Akcie kvalitních firem, kvalitního byznysu, jsou možná dražší, než by měly být. Úvaha tedy je – mám dobrou firmu, ale mám také dobrou investici? Pokud cena peněz bude dlouhodobě nízká, pokud bude tento systém přetrvávat, je to pochopitelné. Všechno je dražší a do budoucna zřejmě méně výnosné, ale může to vydržet delší dobu.
Co je ovšem horší, že nízká cena peněz vyvolává růst a přítoky peněz do akcií a dluhopisů firem i států, které by za standardních úrokových sazeb zkrachovaly, nebo by měly velmi zásadní problémy. Protože nyní se mohou financovat za velmi nízký úrok v prostředí poměrně vysoké inflace, neboli záporných reálných sazeb, v eurozóně pak dokonce záporných nominálních sazeb.
Ceny podle mého názoru přestřelené jsou, ale zároveň k tomu mají racionální důvod. Já bych raději žil v prostředí, kde bezrizikový úrok není jen bezúrokové riziko. A kde by i ten, kdo si ušetří peníze, mohl být za odloženou spotřebu odměněn bez rizika alespoň do úrovně inflace.
To možná u investorů vede ke zkreslenému vnímání reality.
Současná situace vyvolává jakousi otupělost proti riziku. Riziková aktiva si tak kupují i lidé, kteří by si je v životě kupovat neměli. Protože na to nemají znalosti nebo mentalitu. Cyklus chamtivosti a strachu je věčný a vždy tu bude. Spouštěč, například v podobě růstu úroků, růstu inflace, může vyvolat kaskádu nepříjemných událostí.
REKLAMA
V systému spočívá nebezpečí v tom, že peníze nemají žádnou hodnotu. Nikdo vás neocení za to, že máte nějaké úspory. To vede k příjmové a majetkové nerovnosti. Pokud máte aktiva, máte akcie, máte nemovitosti, tak v porovnání s hotovostí svůj majetek nejen ochraňujete, ale dramaticky zvyšujete.
Registrujete změnu chování i českých investorů?
Sledujeme to v rostoucím počtu pravidelných investic a větším zájmu o akciové nebo balancované fondy. Zde se objemy investic zvedají. Registrujeme také příklon k nějakým konkrétním investičním tématům. Může to být voda, může to být klimatická změna, ekologie, technologie, fintech, disruptive opportunities, zdravotnictví, medicínské technologie. Ale je to v podstatě jen takový příběh, který má investorům více přiblížit akciový trh, jaký je a jaký vždy byl.
Posledních několik let je tak populární přebalit tradiční akciové fondy do tematických fondů. Oslovuje to klienty srozumitelnějším jazykem. Celá řada lidí se raději ztotožní s fondem, který investuje například v rámci tématu „stárnutí populace“, než když jim nabídnete jen „globální diversifikovaný akciový fond“. Přitom v „běžném“ akciovém fondu naleznete v podstatě vše potřebné, akorát tomu chybí srozumitelnost.
Je to ale cesta, která dokáže veřejnosti přiblížit investování. Investování do akcí a akciových fondů by mělo být dlouhodobé. Máme například vypozorováno, že doba investice se prodlouží zhruba o dva roky, pokud lidé investují do fondů, které komunikují udržitelnost a sociální zodpovědnost.
REKLAMA
Platí stále, že jsou Češi velmi konzervativní?
U Čechů se projevuje vyšší míra nedůvěry postavená na třech špatně načasovaných zkušenostech – divoké kuponové privatizaci, splasknutí technologické bubliny a krizi z roku 2008. Je ale nesmysl domnívat se, že jsou Češi konzervativnější než ostatní. Nejsou. Všichni jsou konzervativní. Ale lišíme se v určité míře důvěry / nedůvěry ve finanční architekturu a finanční poskytovatele. V tomto jsme opatrnější od zbytku vyspělého světa.
Nedávné události ukázaly, že se malí investoři na akciových trzích mohou stát velkou silou. Je to podle vás dobře?
Je pravda, že jedním z fenoménů poslední doby jsou drobní investoři, kteří se rychle dokážou spojit do jednolitého organizovaného celku. Ten se pak stává významným hráčem. Je to novinka, nic podobného tu dříve nebývalo. Umožnily to sociální sítě a možnost kupovat zlomky akcií s velmi nízkými náklady i za velmi malé objemy. Na trh tak můžete jít s malými částkami na jedné straně, ale může tam jít i organizovaná skupina milionů lidí, kteří jsou jako „jeden mozek“, protože mají nějakého vůdce. To dohromady vytváří sílu, se kterou se musí počítat.
Covid tento fenomén ještě akceleroval tím, že lidé byli zavření doma, dostali šeky od vlády, které neměli za co utratit. Mnozí z nich objevili akciový trh, ale více než do investování se vrhli do spekulování. Standardně jen cca 10 % spekulantů vydělává na úkor 90% zbytku. Odhaduju, že u této covidové generace to bude na procenta ještě méně, ale na počet lidí naopak mnohem více. Z úspěšných může za pět až deset let vyrůst mnoho kvalitních profesionálních investorů. Ale mnoho lidí naopak na investování zanevře, jako tomu bylo po roce 2000.
Platformy typu Robin Hood jsou dnes tak mocné a silné, že by určitě bylo fajn, kdyby využily svůj vliv a aplikovaly poznatky behaviorálních financí. Třeba kdyby založily jakési „mentální účty“ – účty na seriózní investice, účty na trading, účty na spekulace. Myslím, že to by byla skutečná demokratizace investic. Oni nemusí lidem radit, co mají, či co nemají, dělat, nebo moralizovat, co je, či není, správné. Ale stačí nastavit architekturu výběru, aby byla atraktivní, nabízela svobodu a současně lidi pošťouchla i k dlouhodobému investování.
Co vám připadá v dnešním investičním světě paradoxní?
Paradoxem může být, že pokud chce společnost opustit fosilní paliva, tak musí provést takovou modernizaci elektrické sítě, že do ekologického portfolia patří i ti, kteří prostředí zatěžují těžbou surovin nutných pro ekologizaci celé společnosti. Osobně jsem ale rád, že téma klimatické změny se stalo natolik urgentní, že investice do čisté energie v sobě skrývá nejen náklady, ale hlavně i příležitosti.
