Komentář: „Krásný“ čas ekonomických nesmyslů 

Nechci být adresný a pitvat tady konkrétní větu z toho nebo onoho konkrétního dokumentu. Nemá to asi smysl, ostatně v řadě případů platí, že co jeden považuje za dobré, druhý má za fatální chybu. Spíše mi připadá důležité, abychom si řekli některé skutečně podstatné vztahy platící bez ohledu na ideologická východiska. 

Nejdříve je třeba si uvědomit, že politika je zvláštní disciplína, ve které nadmíru platí, že nikdo vám nedá tolik, kolik vám politik může slíbit. To je takový pěkný základní fundament, se kterým by každý volič měl přistoupit ke čtení jakéhokoliv volebního programu. 

Pak je tu druhý postulát, který si přiblížíme na myšlenkách tří velmi rozličných vědců minulosti i současnosti. 

Začněme tím, že nic není zadarmo. Americký behaviorální ekonom Dan Ariely o tom napsal moc pěknou knihu „Jak drahé je zdarma“. Hodně zjednodušené poučení zní, že levná řešení mohou vypadat lákavě, ale obvykle jsou hodně drahá. Zároveň ale platí, že drahá výlučná řešení nemusí být nejlepší. 

^REKLAMA

Doplňme to dvěma oblíbenými otázkami kanadského konzervativně laděného klinického psychologa Jordana Petersona, který říká: Pokaždé se zeptejte: Proč by to tak mělo být? A pak  – Jak by to mělo fungovat? 

Nu a třetí autoritou, kterou si vezmeme ku pomoci, je francouzský ekonom Claude Frédéric Bastiat. Ten před nějakými 170 roky napsal esej Co je vidět a co není vidět, kterou bychom mohli při dnešku zjednodušit na konstatování, že co je darováno (třeba v dotaci) jednomu, musí být vzato (třeba v dani) druhému. Užitečnost daru vidět je, škodlivost odebrání vidět není. 

A nyní si vezměme větu z programu jisté politické strany, kterou nebudeme jmenovat, protože pro nás vlastně není podstatná. Ona podivuhodná věta zní „zaručíme ochranu kupní síly úspor“. Kdo by to nechtěl, že? Mít jistotu, že za stovku vloženou do banky si za deset let koupí alespoň tolik, co nyní. 

Ariely nám říká, že to nebude tak jednoduché, protože to nebude „zadarmo“. Peterson nás nabádá zeptat se: Proč vlastně má stát zaručit kupní sílu, k čemu by to vedlo? A především: Jak by se to mělo udělat? A Bastiat dodává: Příteli, pozor. Možná dostaneš záruku, že si za svých sto korun koupíš tři bochníky chleba, ale o co kvůli tomu přijdeš?  

^REKLAMA

Není třeba dlouze rozebírat, že i jen zběžný pohled na onu větu z programu nemůže obstát se ctí. Namátkou si řekněme: Jak by se to mělo udělat? Stačí krátké promyšlení problému a je to jasné. V podstatě jde o zákaz inflace, což není nic jiného, než zákaz růstu spotřebitelských cen. To je možné alespoň teoreticky direktivním určením těchto cen (komunistická praxe ukázala, že ani to nefunguje). Nebo je možné umožnit cenový růst, ale přikázat bankám vyplácet takové úroky, které tento růst nahradí. Což zase znamená převzít pod státní ruku celý bankovní sektor. Což možné teoreticky je, prakticky nám komunistický systém ukázal, že to nemůže fungovat. 

Kdybychom tu větu podrobili zkoumání z dalších zmíněných úhlů, dopadne ještě hůře. 

Co jsem tím celým chtěl říct: Nejen ve volbách a nejen o volebních programech platí, že lidské rozhodování sice bývá emotivní, lepší je ho ale založit na alespoň trochu racionálním hodnocení situace. To, že se mi emotivně něco líbí, neznamená, že se ta věc nevrátí jako bumerang a netrefí mne přímo do čela způsobem nehezkým. Náš svět je sice docela složité místo, které je někdy těžké pochopit, ale tím spíše je skutečně dobré si klást alespoň ty jednoduché otázky a chtít na ně slyšet jasné odpovědi.