Komentář: Inflace je opravdu, ale opravdu netriviální problém
Foto: Shutterstock
Vytratil se zdravý selský rozum a byl nahrazen populismem? Je hospodářská politika v bludném kruhu? Mají se příjemci fixních příjmů a majitelé úspor bát inflace? Ano mají. Pamětníci, kteří před padesáti lety inflační síly podcenili, dnes vyslovují obavy. Mezi nimi i Václav Klaus.
Vzdouvající se inflace je podceňována. Nerovnováhy se budou prohlubovat, vzájemné osočování guvernéra ČNB a ministryně financí nic nevyřeší. Strůjci hospodářských politik se zasloužili o vznik ekonomické nerovnováhy, která je slovy Václava Klause „inflačního typu, převahy agregátní poptávky nad nabídkou“. Klausův ekonomický komentář pro idnes.cz říká, že výsledky fiskální politiky vlády a měnové politiky ČNB do jara lepší nebudou.
Nejsou totiž vzájemně zaměnitelné: „Nejde o přechodný jev, který – do jara – lepší, chytřejší a opatrnější politika centrální banky a vlády odstraní, vrátí nás k rovnováze a inflaci potlačí.“. Když vláda na jedné straně rozhazuje a do inflačního ohně přidává, stěží lze bezbolestně utáhnout měnovou politiku. Václav Klaus ve svém komentáři dodává, že na pozadí stojí i „zafixované společenské fenomény“ prosazované mnoha zájmy.
Inflace se neobával, dnes varuje
Nerovnováha nemůže mávnutím kouzelného proutku snadno zmizet. Václav Klaus upozornil, že jde o fenomén inflace, vážné ekonomické poruchy – nikoliv o zdražování a izolované pohyby jednotlivých cen. Na poli komentářů současného inflačního dění jde o komentář (zatím) vcelku ojedinělý.
REKLAMA
Dynamika inflace a vznikajících cenových spirál je málo chápána. Rostoucí ceny tlačí na další ceny, ceny ovlivňují mzdy a tyto pak na ceny, ceny a měnový kurz a znovu ceny. „Vymknout se těmto spirálám je velmi netriviálním úkolem,“ dodává Klaus ve svém říjnovém komentáři.
Václava Klause je zapotřebí chápat i jako vysokoškolského profesora ekonomie a akademika, který se otázkami inflace a makroekonomické rovnováhy na akademické půdě zabýval desítky let. Než nahlédneme na komentář aktuální, oprašme Klausův komentář, starý více než půl století:
„Domnívám se, že obavy z inflace vycházejí z přeceňování obrovských hyperinflací minulosti, z obavy, že k podobným inflacím může docházet na dnešní etapě kapitalistického vývoje. Tato obava je neopodstatněná, protože dnešní rozvinutý systém státní ekonomické intervence by podobný vývoj nikdy nedovolil,“ napsal stejný Václav Klaus v roce 1967. O schopnostech měnověpoliticky krotit inflaci v „kapitalistických zemích“ (v socialistickém Československu byl tehdy jiný finanční systém) psal jako akademik Ekonomického ústavu Československé akademie věd.
„Citace pochází z výzkumné publikace č. 29 z roku 1967, vydané pod názvem Ekonomický růst a inflace.“ Ano, inflaci 70. let Klaus (a v podstatně nikdo) tehdy neočekával, věřilo se, že „…systém státní intervence by podobný vývoj nikdy nedovolil.“. Zkušenosti inflačních 70. let ovšem ukázaly, že ono vyhnutí se inflačním spirálám je skutečně netriviální výzvou. Klaus si v říjnovém komentáři klade i otázku, zda to vědí čeští ministři financí a centrální bankéři. Sám si i odpovídá „Nejsem si jist. Kdyby to věděli, nemohli by dopustit obří rozpočtové deficity a rozsah tisku peněz. Je evidentní, že jsou pomýleni dnešními „novými měnovými teoriemi…“.
REKLAMA
Poručíme inflačnímu větru a dešti?
„Zrekapitulujme si to. Inflace je hrozivý náklad (a důsledek) nerovnováhy agregátní poptávky a nabídky a zároveň je jedinou cestou, jak tuto nerovnováhu odstranit. Nechat inflaci proběhnout je vždy lepší, než ji uměle potlačit, o tom nás komunismus poučil,“ shrnuje Václav Klaus svůj pohled na dnešní realitu.
Klaus také dodal, že nerovnováhu bude možné řešit, jen když se vrátí ekonomická racionalita, bude opuštěna akomodativní měnová politika a nastolena rozpočtová obezřetnost. Bude zapotřebí politická souhra, stejně jako ústup z nakročení k zelené měnové politice. Kritikou nešetří. Rozpadly se veřejné finance, rozpočtové omezení jako předpoklad ekonomické racionality bylo opuštěno. „Ještě nikdy nebylo rozpočtové omezení tak měkké jako dosud,“ píše Klaus a dodává, že na makroekonomické úrovni nebylo tak měkké ani za komunismu.
„Zatím to všem ještě nedochází, ale lidé růst cen začínají vnímat,“ a je to skryto i proto, že je cenový index špatně měřen – „řadu cen dlouho vědomě vynecháváme (aby se snadněji „cílovala“ inflace)“. Došlo ke strukturálním posunům ve spotřebě, a to cenový index, při sebelepší snaze statistiků, nemůže podchytit. Inflaci to pak skrývá a dává to špatné signály.
Z Klausova komentáře vyznívá varování, že rozbíhající inflace je podceňována. Třebas i kvůli tomuto způsobu jejího měření. Mizí zdravý selský rozum i ekonomická racionalita. Tyto nemají na politické scéně zastání, nikdo za ně nelobbuje. Za současnou inflací stojí bezprecedentní rozpočtový deficit, šílené vyhazování peněz z veřejných rozpočtů, v historii neznámý růstu mezd a platů při obrovském pádu produktu (a HDP).
REKLAMA
Hádky a osočování v bludném kruhu
Má jít o bludný kruh, jehož rozetnutí Klaus moc nadějí nedává. Bát se mají příjemci fixních příjmů a majitelé úspor: „Nerovnováha se bude proto prohlubovat a inflace bude bohužel narůstat. Je zbytečné, aby si proto nadávali guvernér ČNB a ministryně financí.“ Ano, vládní politická garnitura začala před volbami osočovat úřad ČNB. Právě tato instituce je přece zodpovědná za inflaci nebo za zdražení úvěrů plynoucího ze zvyšování úrokových sazeb. A guvernér ČNB v přímém přenosu veřejnoprávní televize vrací úder slovy o nekompetentnosti vyjádření ministryně financí.
Místo aby se na nerovnováhy a pnutí poukazovalo a řešily se, hledají se viníci a nastupují žabomyší války. Ministryně financí změnila původní proklamace o možnostech se z krize proinvestovat na kritiku toho, že ČNB otočila kormidlem hospodářské politiky. Polévání hospodářství živou vodou, nových peněz a úvěrů, je populistické politice nakloněno. Jenže když rostou mzdy a platy a zisky firem, aniž by se zvyšoval ekonomický výkon, stěží to končívá jinak než nerovnováhami a řešením v podobě inflace nebo měnové reformy.
Tak jako tak se strůjci hospodářských politik zasloužili o vznik ekonomických nerovnováh. Má jít o bludný kruh, a jak komentoval Klaus, „nový Rašín“, schopný razit dezinflační politiku, mající silný politický mandát, se najde stěží.
Inflace je podceňována
„Inflaci nepodceňujme,“ končí své úvahy Klaus. První důsledek z inflace plynoucí je znehodnocování peněz, úspor a rezerv denominovaných v inflací svíraných měnách. Věřitele prostě opět jednou dobíhá inflační riziko týkající se jejich pohledávek. Není možné koláč mít a zároveň ho jíst. Nelze se tvářit, že bankovní systém může setrvale díky likviditě a financování poskytnutého centrální bankou poskytnout masu nových peněz a úvěrů, aniž by to mělo dopady na úspory a investice.
Inflace, chápaná jako růst cenové hladiny, vzniká díky nadměrnému úvěrování vytvářejícímu nerovnováhy. Centrální banky mohou beztrestně nafouknutím své bilance a zvýšením svých pohledávek poskytnout dodatečné financování, dodat do finančního systému dodatečnou likviditu. Banky už nepotřebují peníze vkladatelů, úsporám a přebytkům domácností a firem konkuruje nadbytek likvidity dodané centrální bankou. Toto pak ovšem na pozadí ovlivňuje rozhodování domácností, firem i státu týkající se úspor a investic.
V poslední dekádě se měnová politika inovovala, někteří hovořili o náboženství, jiní o nových nástrojích, které budou držet hospodářství nad vodou. Dekáda superuvolněné měnové politiky, v Česku propagovaná heslem „fanděte s námi 2% inflaci“, ono „polévání ekonomiky živou vodou“, má své důsledky. Idyla byla rozmetána, cenová hladina se nepřehlédnutelně vzdýmá. A kdykoliv emisní banky nově emitovanou likviditou (pro)financovaly masy vládního dluhu, nebyly nezávislé a inflace anebo měnová reforma se přibližovala.