01. 11. 2022
Komentář: Perspektiva stamiliardových schodků
Dluhy České republiky prudce narůstají od začátku covidu, a nic se v tomto směru nezmění ani v následujícím roce. Pandemie sice přestala ovlivňovat ekonomiku, avšak objevil se další problém – energetická krize. Jejím důsledkem je vysoká inflace a s ní je zase spojená rychlejší valorizace penzí a dalších sociálních dávek, vyšší náklady veřejného sektoru na provoz a v neposlední řadě i tlak na mzdy zaměstnanců tohoto sektoru. K tomu je třeba ještě pro letošek připočítat dodatečné výdaje na sociální energetický tarif a v následujícím roce i těžko predikovatelné náklady spojené se zastropováním cen elektřiny a plynu. Bude úspěchem, když po letošním zřejmě více než třistamiliardovém deficitu skončí rozpočet se schodkem jen o málo vyšším.
Debata o státním rozpočtu na příští rok je sice nyní v plném proudu, avšak dva měsíce před koncem roku je asi na místě říct, že na podobě rozpočtu už toho příliš změnit nemůže. Naprostá většina výdajů je mandatorních, a proto manévrovací prostor vlády zůstává v podstatě už jen symbolický. A každým rokem se dále zmenšuje, mj. v důsledku zvyšování penzí a dalších úprav penzijního systému.
Naproti tomu nastavení daní zůstává po zrušení tzv. superhrubé mzdy, která znamenala pro celou soustavu veřejných rozpočtů výpadek zhruba 100 mld. korun, téměř neměnné, ponecháme-li stranou dění kolem spotřebních daní u tabáku a pohonných hmot. Na jedné straně se tak sice můžeme v rámci zemí EU nebo OECD chlubit nízkými daněmi, které nám ale na druhé straně nestačí k hrazení běžných výdajů a investic, a proto nezbývá, než si dál a dál půjčovat, a přitom za tyto půjčky platit čím dál vyšší úrok.
Potvrzují to ostatně i čísla samotného ministerstva financí, podle kterých se tzv. strukturální schodek loni a letos nachází na hranici 3 % HDP. Je to už zabudovaných zhruba 200 mld. korun, které bez ohledu na ekonomický cyklus – tedy růst či pokles hospodářství – v rozpočtu vzhledem k zákonnému nastavení příjmů a výdajů chybí a které nelze vymazat jinak než vyššími daněmi či zásadními škrty. Ani jedna z těchto možností ovšem není na pořadu dne.
Pozornost se stále primárně soustřeďuje na dočasná opatření (windfall tax & cenové stropy energií), a nikoliv právě na strukturální problém, „díky“ kterému má ČR dlouhodobě zaděláno na další dluhy. Přitom jen ten státní se za poslední tři roky zvýšil o 72 %, respektive o 1,2 bilionu korun na téměř 2,9 bilionu, a o dalších 300 mld. zřejmě vzroste i v roce příštím.
REKLAMA
ČR se nicméně dál bude moci řadit mezi nejméně zadlužené země unie, protože v důsledku zvýšené inflace její relativní dluh aktuálně dosahující přibližně 44 % HDP poroste pomaleji. Je to ovšem slabá, a navíc jen dočasná útěcha – a to hned ze dvou důvodů. Tím prvním je rostoucí závislost na věřitelích, kteří jsou (respektive budou) ochotni dluh financovat, druhým pak rostoucí náklady na obsluhu tohoto dluhu. Doba nízkých úrokových sazeb je pryč, a tak za nově vypůjčené peníze už stát platí skoro šest procent. Nepřekvapí proto, že jen na úroky je pro příští rok vyčleněno 70 mld. korun.
Ať už jednání o státním rozpočtu dopadne jakkoliv, problém strukturální nerovnováhy státních financí tu zůstává a ani inflace jej sama o sobě nevyřeší. Odsouvá se pouze do budoucna, do doby, kdy bude zadlužení státu ještě vyšší a potřeba škrtů a vyšších daní mnohem akutnější.
Autor: Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS
