Německý ministr financí Wolfgan Schäuble kritizoval ECB v minulosti za to, že zhoršila situaci německých domácností a přispěla k nárůstu popularity pravicově-populistické AFD. Včera své výhrady k probíhající měnové expanzi znovu zopakoval. Právě jemu byla včerejší Draghiho slova určena. ECB ostatně není pod palbou politické kritiky sama. Prezidentský kandidát Donald Trump ostře kritizuje americký Fed za to, že ve službách Bílého domu údajně trestá střadatele a narušuje fungování trhů. Theresa Mayová zase Bank of England za to, že pomáhá především bohatým vlastníkům aktiv.
Politická kritika se obecně dá rozdělit do dvou skupin. Za prvé, některým politikům vadí používání nestandardních měnově-politických nástrojů (QE, záporné sazby apod.). Za druhé, těmto politikům vadí, že agresivní měnová expanze (ať už jsou nástroje jakékoliv), probíhá příliš dlouho. Ekonomika by si měla poradit sama a centrální banka by měla být méně aktivistická. První kritickou výtku je ochotna řada centrálních bankéřů akceptovat. Mario Draghi přiznává, že politika záporných úrokových sazeb (v kombinaci s QE) může mít řadu nezamýšlených vedlejších účinků – od nižší ziskovosti finančních institucí, přes nafukování bublin a nárůst systémových rizik ve finančním sektoru. Druhou výhradu ale obyčejně neakceptují.
Před-krizová představa o tom, že centrální banky a vlády nezmůžou při vyhlazování hospodářského cyklu příliš mnoho a měly by spíš přihlížet, je na ústupu. Janet Yellenová ve svém vystoupení na začátku října upozorňovala, že rychlejší agregátní poptávka v ekonomice může pozitivně ovlivnit i agregátní nabídku (výrobní možnosti). Pokud tomu věříte, je to pro centrálního bankéře silný argument pro delší stimulaci poptávky, kterou toho nemůže mnoho pokazit – jen tak ekonomiku nepřehřeje. To ale neřeší problém s nasazením nestandardních nástrojů. Riziko nezamýšlených negativních důsledků (bublin apod.) roste s tím, čím déle je používáte. A to si pomalu začíná uvědomovat i Mario Draghi.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Poštovní spořitelny
