Měnová reforma jako cesta k vymazání dluhů?

Boom střídaný krachem, posílený změnou ochoty úvěrovat

Náhlé zvýšení nebo naopak smrštění poskytnuté výše bankovních úvěrů vytváří značné výkyvy hospodářského cyklu. Když se daří a vládne optimismus, banky jsou více ochotné půjčovat, do ekonomiky proudí dodatečné peníze, poptávka sílí, dostavuje se růst. Všechno roste, je více peněz, více dlužníků ochotných nakupovat na dluh, roste počet kupujících a tržby, zisky i ceny rostou do nebes. Hypotéza svázanosti hospodářského cyklu s úvěrovým cyklem je znázorněna na Grafu 1.

Graf 1: Historie úvěrových cyklů Spojených států. Úvěrový impuls dá impuls spotřebě a investicím, boom je vystřídán propadem

Zdroj: http://wirtschaftlichefreiheit.de/wordpress/bilder/husbc.png

Čím více banky půjčí, tím více peněz se do ekonomiky dostává, tím více zůstává lidem, firmám i státu, všichni mohou utrácet.  Bankovní systém ještě ve větší míře vytváří dodatečné žirové peníze, úvěrový cyklus je ve vzestupné fázi.

Když naopak růst poleví, je méně těch, kteří by nakupovali na dluh, klesá poptávka, tržby i zisky, nastupuje pesimismus. Bankéři se s větším důrazem ptají, zda si ten který dlužník udrží práci, a vydělá na splátky, zda si podnikatel udrží tržby a pokryje splátky úvěrů a zda dlužníci dodrží závazky, i když bude nejhůř.

Jak banky začnou půjčovat obezřetněji, utáhnou kohoutky, objemy poskytnutých úvěrů klesají a klesá i množství žirových peněz (peněžní zásoba klesá). Čím méně banky půjčují, tím méně peněz je k dispozici, poklesnou tržby, stát vybírá méně na daních, klesají mzdy, všichni se snaží šetřit. Co jeden neutratí, jiný neutrží a nemůže vydat. Úvěrový cyklus, který je považován za významný zdroj kolísání hospodářského cyklu, se zase jednou naplnil.

Chicagský plán měnové reformy

Banky ovládají nabídku peněz, které jsou v ekonomice k dispozici, svou ochotou nebo neochotou půjčovat a tím pohání nebo naopak tlumí hospodářský cyklus. V době Velké deprese existoval plán měnové reformy, podporované mnoha věhlasnými ekonomy, která měla výše popsaným i dalším problémům předcházet.

Američtí ekonomové, například Henry Simons (1899 –1946) nebo Irving Fisher (1867 – 1947), pracovali na návrhu měnové reformy označovaném jako Chicagský plán. Systém soukromých bank vytvářejících žirové peníze by mohl být nahrazen systémem, ve kterém peníze vytváří stát. Bankám se vlastně zakazuje tvorba nových žirových peněz za účelem financování úvěru, kontrola růstu úvěrů může být mnohem přímější. Bankám v takovém systému není umožněno, aby prostřednictvím poskytování úvěrů a multiplikace vkladů vytvářely další žirové peníze.

Aby se předešlo inflačnímu znehodnocení měny, mohl by být růst peněžní zásoby například řízen prostřednictvím daného pravidla růstu peněžní nabídky. Růst nebo pokles peněžní zásoby by nemusel záviset na ochotě soukromých bank půjčovat, na základě zákonných regulí by mohla být peněžní zásoba zvyšována při hrozící deflaci nebo naopak snižována při hrozící inflaci. Celkové množství peněz by mohlo být dle potřeby přímo zvýšeno, a to i bez závislosti na ochotě dlužníků přijmout úvěry – šlo by předejít pasti likvidity.

V návaznosti na tyto radikální úvahy k institucionální změně fungování měnového systému ve Spojených státech v době Velké hospodářské recese vznikala memoranda, usilovalo se o zrušení bankovního systému částečných rezerv a přechod na systém 100% krytí. Banky by v novém uspořádání neměly možnost „vytvářet peníze z ničeho“, stát by se zbavil dluhového břemene a ještě by odešel s přebytky.

Zacházení s penězi jako s vládním kapitálem, spíše než jako s vládním dluhem

Nově vydávané peníze, které by byly legálním platidlem, by nebyly dluhem vlády, vláda by naopak byla čistým věřitelem soukromého sektoru. Přechod ze systému soukromě vydávaných, na dluhu založených peněz na systém vládou vydávaných peněz by mohl proběhnout ve dvou krocích.

Nejprve by si banky vypůjčily nově emitované „státovky“ k obstarání rezerv potřebných k úplnému pokrytí spravovaných depozit. Ve druhém kroku by se jistina všech vládních výpůjček a všech bankovních úvěrů soukromému sektoru, s výjimkou investičních úvěrů, bilančně vykompenzovala vůči „státovkovému“ úvěru.

Vládní mocí by se poskytl „státovkový“ úvěr, tedy by se vydaly rezervní peníze (státovky) – vláda by se stala čistým věřitelem soukromého sektoru. Protože by si vláda mohla potřebné peníze „vytisknout“, stala by se čistým věřitelem soukromého sektoru. Veřejný dluh by byl nahrazen penězi vydanými státem, za ně by šlo od bank nakupovat dluhy privátního sektoru a snížit všeobecnou zadluženost.

Vládě po této reformě zůstává mnohem nižší, ve skutečnosti negativní, čistá dluhová zátěž. Státem vydané peníze by představovaly vlastní jmění (spíše než dluh), úrokové zatížení veřejných rozpočtů by kleslo. Další výhodou má být snížení reálných úrokových sazeb, jak se sníží čisté zadlužení, investoři budou nuceni požadovat nižší výnosy.

K čemu všemu by taková neortodoxní řešení mohla vést?

Pracovní studie MMF, která je předkládána jako pohled autorů, nikoliv jako názor či záměr MMF, uvádí několik výhod uvažované měnové reformy. Kromě zmírnění výkyvů v rámci hospodářského cyklu by systém úplných rezerv eliminoval runy na banky. Znepokojení střadatelé by neměli důvod vtrhnout do banky a žádat vyplacení svých vkladů, protože by věděli, že jejich vklady jsou kryty rezervami vládou vydaných peněz.

Žádný z těchto přínosů by ale nebyl na úkor užitečných funkcí privátního finančního systému. Soukromé finanční instituce by i nadále hrály klíčovou úlohu při poskytování platebního systému, umožňujícího efektivní alokaci kapitálu s ohledem na jeho produktivní použití. Soukromé finanční instituce by nadále zastávaly klíčovou roli při poskytování společensky užitečného úvěrování, které alokuje zdroje a podporuje reálnou investiční aktivitu.

Komerční banky by se ale staly čistě zprostředkovateli, kteří závisí na získání finančních prostředků získávaných zvnějšku a dodržení pravidla časové vazby zdrojů – krytí poskytnutých úvěrů nikoliv vklady na viděnou, ale vklady termínovanými. Aktiva bankovního systému by byla zásadně financována závazky, které se nemohou stát subjektem útoku na výběr vkladů. Financování nových bankovních úvěrů by se opíralo o půjčky stávajících státem vydaných peněz (vládních rezerv), ale zejména z úspor soukromého sektoru.

Banky by se mohly soustředit na zprostředkování úvěrů, rizika finanční nestability a morálního hazardu v systému pojištění vkladů by pominula. Co by přestalo existovat, je bankovní emise peněz poskytováním úvěrů na základě iniciativy privátních institucí, situace kdy dodatečnou peněžní zásobu, nelze vytvořit bez dluhů.

Rizika, o kterých se moc nemluví

Navrhovaný systém je zavedením jisté alternativy státního monopolu na tvorbu peněz. Koncentrace a centralizace moci i kontroly nad peněžním systémem ovšem nemusí být bez rizik a může být například krokem k bankovnímu „socialismu“.

Bude-li se určování toho, které projekty a výdaje budou financovány, podobat systému přidělování státních zakázek a dotací, vzniká riziko nehospodárnosti, potenciální korupce a neproduktivního užití zdrojů. Ohlédnutím do historie lze ukázat nejeden případ, kdy se díky měnové reformě nebo inflaci podařilo maskovat ekonomické dopady válčení nebo nerozumného či špatného vládního hospodaření. I když třeba bylo reálné hospodářství na kolenou a reálné bohatství vyčerpáno, v nominálních hodnotách peněžního vyjádření leccos vypadalo dobře.

Vyčerpaný kapitál a reálné statky byly nahrazeny papírovými pohledávkami za státem a s časovým odstupem byla měnová inflace následována (hyper)inflací cenovou, popřípadě měnovou reformou – virtuální bohatství se rozplynulo. Peněžní systém se reformoval, úspory byly anulovány nebo přepočteny do nové měny, díky restartu se začalo s čistými registry.