Paradox úspor: Zapomeňte na úspory, jinak krize neskončí!
Aktuální makroekonomické dění pohledem novinových titulků
Pohlédneme-li na titulky ekonomických článků, narážíme na slova, jako „krize“, „úspory“, „pomoc ekonomice“, „státní dluh,“ nebo třeba „nezaměstnanost“. Jako příklad vezměme několik náhodně vybraných titulků z nedávné doby:
- Na oživení ekonomiky si budeme muset počkat do roku 2014.
- Lidé se uskromňují, tržby jdou dolů.
- Japonsko vyráží do boje s krizí. Země nasype do ekonomiky 20 bilionů jenů.
- Státní dluh: Každý Čech dluží 159 tisíc.
- ČNB se snaží pomoct ekonomice. Sáhne po slabší koruně?
- Švédové se krize nebojí: Vláda snížila daně a ekonomika roste.
- Eurozóna opět hlásí rekordní nezaměstnanost.
- Češi omezují nákupy potřeb pro domácnost. Doplácejí na to obchodníci.
Budeme-li tyto články, odrážející dění v ekonomice, studovat hlouběji, dozvíme se například, že růstu HDP se dočkáme až v roce 2014, a že česká ekonomika má stagnovat kolem nuly. Na základě informací Českého statistického úřadu se dozvídáme, že tržby obchodníků meziročně klesly. Státní dluh České republiky se v roce 2012 naopak zvýšil na 1,668 bilionu korun. České ekonomice se nedaří, na zahraničních trzích odbyt naráží na silnou konkurenci, poptávka není snadná ani na trhu domácím. Češi neutrácejí, stát zřejmě zase vybere méně na daních. Zatímco v Česku veřejné rozpočty škrtají, japonský premiér navrhl podpořit tamní ekonomiku stimulačním programem. Útlum je prožíván i napříč Evropou, počet lidí bez práce se v eurozóně se během listopadu 2012 dostal na nové maximum ve výši 11,8 procenta.
Když všichni šetří, je méně práce a nastupuje pokles
Zvýšení úspor, které je obecně během špatných ekonomických časů dobrou radou pro jednotlivce, není dobrou radou z makroekonomického pohledu. Pokud se každý snaží ušetřit stále větší část svého příjmu, snižují se celkové příjmy, výroba a paradoxně nakonec klesají i skutečně vytvořené úspory. Sklon k úsporám způsobuje recesi a ta může vést do spirály klesajících cen.
Paradox spořivosti aneb zdánlivě protichůdná role úspor na mikroekonomické a makroekonomické úrovni. Rozhodnutí celé společnosti k větším úsporám ve skutečnosti vede k menším úsporám. Zatímco pro jednotlivce je to moudré, pro ekonomiku jako celek to může znamenat spirálu sestupu: větší úspory -> menší spotřeba -> nižší agregátní poptávka -> klesající výnosy pro firmy → nižší objem investic -> nižší důchody -> nižší úspory -> ekonomický pokles. |
Paradox spořivosti lze vysvětlit na příkladu prosakující nádoby, viz Obr. 1. Uvažujme, že množství vody v systému určuje výši ekonomické aktivity. Čím bude větší úroveň hladiny, tím více se bude utrácet, tím bude více příležitostí k práci a výdělkům, ekonomika poroste. Čím více se otevřou kohouty vládních výdajů a investic, tím větší růst bude.
Obr. 1: Příjmově-výdajový model
Když se ovšem vládní výdaje anebo investice začnou snižovat, je to důvod k poklesu. Důvodem k poklesu jsou i „úniky“, v podobě snižování kupní síly soukromého sektoru zdaněním nebo tezaurování úspor. Budou-li se celkové úspory zvyšovat, a tyto se nepřemění se na investice, bude to důvod pro pokles ekonomické aktivity.
Plošné úspory, kdy šetří soukromý sektor i stát, představuje plošné snížení výdajů, klesá agregátní poptávka, jsou nižší důchody a v konečném důsledku také nižší úspory. Zvýšení úspor může být pro ekonomiku škodlivé, zaměstnanci se bojí o práci, lidé se uskromňují, dochází k rekordní nezaměstnanosti, soukromá sféra omezuje nákupy, produkční kapacity nejsou využity.
Další názorný pohled na paradox úspor, je uveden na obrázku 2. Původní hrubý domácí produkt ve finančním vyjádření je rozdělen mezi domácnosti, vládu a podniky. V rámci dílčích ekonomických sektorů dochází k rozhodnutí, zda bude související důchod spotřebován, investován nebo uspořen a také rozhodnutí, zda se zadlužit. Obrázek 3 zachycuje situaci, kdy domácnosti něco ušetří, a ušetřené si půjčí vláda. Díky ochotě zadlužit se zůstávají celkové výdaje stejné a v dalším cyklu se příslušné výdaje stávají příjmem a zdrojem HDP.
Obr. 2: Situace, kdy to co bylo uspořeno, si někdo vypůjčil, výdaje na dluh zvyšují HDP
ZDROJ: Paradox of thrift in pictures, freethinkingeconomist.com
Obrázek 3 naopak naznačuje situaci, kdy působí paradox úspor. To co domácnosti ušetřily, si nikdo nepůjčil, je menší kupní síla a vyprodukuje se méně. Úspory se nepřeměnily na spotřebu ani na investice, výdaje poklesly a poklesl i vytvořený hrubý domácí produkt. Protože poklesl hrubý domácí produkt, musí v dalším cyklu poklesnout i důchody a tedy i příjmy jednotlivých sektorů.
Obr. 3: Situace, kdy to co bylo uspořeno, si nikdo vypůjčil, dochází k poklesu HDP
ZDROJ: Paradox of thrift in pictures, freethinkingeconomist.com
Klasická ekonomie předpokládala, že to co jeden ušetří, to si někdo druhý půjčí a utratí. Rovnováhu na příslušných trzích měla zajišťovat úroková sazba. Keynesiánští ekonomové naopak v souvislosti s paradoxem úspor uznávají, že vláda má v případě potřeby v době útlumu nedostatečnou agregátní poptávku doplňovat. Předejde se tím výše diskutovaným problémům ekonomické strnulosti, a to i za cenu rostoucího vládního zadlužení. V moderní době jsou potřeby fiskální expanze kryty monetizací rozpočtových deficitů a vládní dluh roste nade všechny meze. Centrální banka za nově emitované peníze nakupuje vládní cenné papíry, dluh je monetizován.