Problém s podporou fotovoltaických elektráren není ve skutečnosti v tom, že byla tato podpora špatně nastavena, že byla příliš masivní a chybně vypočítaná (ať již úmyslně nebo z hlouposti). To jsou pouze důsledky jiného kroku, kterým tento ekonomický zločin začal. A tím je samotné rozhodnutí podporovat ze státních peněz, tedy z veřejných prostředků, tak zvané obnovitelné zdroje. A je již vcelku jedno, zda jde o sluneční energii, o vítr, přilévání bio příměsí do benzínu či nafty nebo jiný z mnoha dalších více nebo méně sofistikovaných postupů či jinou více či méně sofistikovanou technologii.
Ve všech případech dochází k veřejné podpoře nějaké aktivity, která by sama o sobě byla dražší než nyní známé a používané postupy. Teprve tím, že část nákladů pokryjí daňoví poplatníci, stane se taková aktivita cenově srovnatelná s obvyklými aktivitami.
Každou dotaci vždy a za všech okolností zaplatí obyvatelstvo, jedno již, zda prostřednictvím vyšších daní nebo vyšší ceny produktu. O co vlastně jde – vláda (jakákoliv, nikoliv nutně vláda aktuální) zde zákonem přikazuje svým občanům, aby byli zodpovědní přesně takovým způsobem, který stát uznal jako vhodný. Nenechá na rozvaze každého jedince, jak se bude chovat a co bude preferovat, ona mu vnucuje svůj model chování a svoje preference.
U fotovoltaiky to překročilo jisté meze, kterých si všimlo veřejné mínění, proto vznikla ona dramatická diskuse o tom, kolik stovek miliard nebo zda snad dokonce bilion korun zaplatíme za onen skvělý solární experiment. Ale ve skutečnosti platíme více za benzín, platíme více i za naftu, protože v ceně jsou neskutečné náklady na výrobu oněch bio příměsí. Ať je to biolíh nebo olej z řepky.
Mnoho těchto nápadů přichází z Evropské unie. Konec konců celá ona podpora obnovitelných zdrojů je v podstatě bruselský koncept. Vedle naprosto nesmyslné agrární politiky, za kterou unie utrácí zcela nepochopitelnou část svého rozpočtu, je ekologické tažení druhou nejvýraznější aktivitou této mašinérie. Samozřejmě spolu s další hrozbou pro rozumný a nějak v mezích udržitelný rozvoj – tak zvané strukturální fondy a podobné mechanismy přerozdělování národních důchodů s cílem sblížit úroveň v jednotlivých zemích.
REKLAMA
Všimněme si, které státy byly před rozšířením EU na počátku našeho století největšími příjemci peněz z oněch fondů. Portugalsko, Řecko, Itálie, Španělsko… Že by nebyla tak úplně náhoda, když stejné země vyjmenováváme tehdy, hovoříme-li o krizi eura a nebezpečí zhroucení fiskálních systémů některých států? Samozřejmě, že to náhoda není. Rozsáhlé dotace umožňují zaplatit takto například zlepšení infrastruktury, ovšem tím se snižuje tlak na státní finance a ty začínají utrácet za zbytečné věci nebo masivně dotují část obyvatel. Tobogán vede do finančního pekla, stačí nasednout.
Někdy by stálo připomenout si, jaké kroky měly vlastně vliv na vznik finanční krize v roce 2007. Na jejím začátku a konec konců vlastně i jejím hlavním hybatelem byly hypotéky poskytované ve Spojených státech i lidem, jejichž schopnost splatit nějakou nemovitost byla více než pochybná. Umožnil to systém státních záruk za tyto úvěry. V podstatě systém státních dotací. Od toho se pak odvíjely všechny další slavné detaily krizových let 2007 a těch následujících. Celé to však začalo tím, že si nezaměstnaný občan s dokončeným základním vzděláním mohl vzít hypotéku a odkoupit do svého vlastnictví pozemek s polorozpadlým domkem.
Samozřejmě, že poslední zjištění o některých aspektech solárního boomu jsou zvláště rozčilující a není divu, že hněv občanů je značný. Ale pokud má být tento hněv užitečný, pak by měl směřovat k odmítnutí dotačního mechanismu z principu, nikoliv se vyčerpat na kritice konkrétních rozhodnutí o výši takové nebo onaké podpory, tedy dotace.
Pro nás všechny by bylo nejlepší, kdyby výsledkem případu fotovoltaika nebyl nový byrokratický aparát, který by „správně nastavoval dotace“, ale raději obecně přijímané zjištění, že slovní spojení „správně nastavená dotace“ je oxymorón nebo-li kontradikce, jinak také protimluv.