Světový policajt si válku ujít nenechá. Nebo ano?
Amerika chce svou další válku za každou cenu. Alespoň tak to vypadalo ještě na počátku tohoto týdne, a to ještě i v době, kdy Rusko chytilo USA v jejich vlastní pasti. S vědomím, že vojenský konflikt je prakticky jasná věc, se ministr zahraničních věcí John Kerry nechal slyšet, že Sýrie může vojenskému zásahu předejít pouze tehdy, když odevzdá své chemické zbraně mezinárodnímu společenství. Marně se pak snažil všechny přesvědčovat, že šlo pouze o řečnickou poznámku, problém pro militantní Američany byl na světě.
Poznámku totiž využila ruská strana, která se v konfliktu angažuje jako silný spojenec Sýrie a přišla s mírovým řešením, které nikdo nečekal a nikdo mu nedával šanci na úspěch. Přemluvíme Sýrii, aby odevzdala zbraně a vy na ni nezaútočíte, vzkázala ústy svého ministra zahraničí Sergeje Lavrova. Později se k tomuto kroku pozitivně vyjádřila i samotná Sýrie, která dokonce souhlasí se zničením svých chemických zbraní a přistoupení ke smlouvě o zákazu chemických zbraní. A když souhlas s tímto řešením vyjádřila i Velká Británie, a další země, ocitly se USA v nezáviděníhodné situaci. Pokračovat ve válečném tažení a dokázat všem, že to s tresty pro používání chemických zbraní (je otázkou, kdo za jejich používání v minulosti potrestá je) myslí vážně, nebo udělat z Rusů skvělé taktiky, kteří se chopili své šance a udělali si z USA srandu?
Důkazy není třeba
Již v minulosti jsme viděli, že USA nepotřebují k vedení války žádný důkaz, ani pořádně pádný důvod. Když se rozhodnou vyprázdnit sklady plné supermoderních zbraní, udělají tak za každou cenu. Zbrojařská lobby funguje velmi dobře. I dnes to vypadá tak, že situace se sice na první pohled uklidňuje, Sýrie spolupracuje (i zde je nutné počítat s tím, že může jít o zastírací manévr, což je samozřejmě jeden z argumentů zastánců války), ale že by byla invaze, resp. ozbrojený útok úplně zažehnán, to se říci nedá. Již po prvních informacích o možné spolupráci Sýrie s mezinárodním společenstvím se objevil názor, že útok je potřeba ještě uspěchat a i samotný prezident Obama se vyjádřil v tom smyslu, že je v zájmu bezpečnosti USA, aby reagovaly na chemické útoky v Sýrii.
Trochu nepříjemným překvapením je pak očividná, i když trochu nenápadná iniciativa médií, když CNN odvysílala „drastické záběry “ z postižené oblasti a ukázky lidí postižených chemickým útokem. Je to zjevná manipulace s názorem veřejnosti, která je již na jedné straně znechucena stálými válkami vedenými proti nepřátelům, o nichž většina lidí nemá ponětí, kde jsou, nebo kdo jsou. Těla zmítající se v křečích ale jsou schopny vyvolat kromě znechucení a lítosti také nepřátelství vůči těm „nepřátelům, kteří se neštítí ničeho“. A když se jim řekne, kdo to udělal (i když nejsou jasné důkazy, kdo to udělal, nebo jestli jde skutečně o záběry ze Sýrie), je manipulace téměř dokonalá. I přes tuto zbytečnou snahu je mínění lidí jednoznačně na straně těch, kteří s útokem nesouhlasí. Možná ani ne tak kvůli tomu, že jsou přesvědčeni o Assádově nevině, ale možná ze strachu před další eskalací nenávisti proti Američanům ve světě.
Odložené hlasování v Kongresu je tedy nadějí na možné mírové vyřešení konfliktu, ale střízlivě uvažující člověk tomu stále nemůže stoprocentně věřit. Názory obyčejných lidí jsou proti finančnímu prospěchu vyvolených příliš slabým argumentem k tomu, aby se USA konfliktu jen tak jednoduše vzdaly (ve volbách se stále najde téma, které je nakonec přesvědčí) a udržení si pozice světového policajta je rovněž důležitější, než životy „nějakých teroristů v Sýrii“.
REKLAMA
Že by šlo o spolupráci USA a Ruska?
Pak je zde ale ještě jeden názor, trochu konspirační a poněkud lepší jak pro Obamu, tak pro USA a Sýrii. Ono je to vlastně celkem dobrá dohoda Ruska a USA, která vypadá docela logicky a je v zájmu všech stran. Nepřímo tento názor potvrdil samotný Lavrov, který se zmínil, že iniciativa o odevzdání chemických zbraní není pouze Ruskou iniciativou, ale společnou myšlenkou prezidentů Obamu a Putina. Vychází z toho, že Obama vlastně válku nechce, čemuž by se věřit dalo. Důvodů je několik. On sám dobře ví, že konflikt by mohl trvat déle, než by bylo vhodné (zkušenosti z této oblasti mluví za vše), zamítavý postoj veřejnosti v USA mu nehraje do karet a spojenců je rovněž málo (Francie?), takže by do toho šly USA prakticky osamocené. Výmluva na to, že to tak chce celý západní svět, dnes není na pořadu dne a USA by tak byly za agresory (ne že by dnes nebyly, ale vždy měli alespoň určitou podporu okolního světa).
I ekonomické důvody pro „dobytí“ Sýrie nejsou pro USA tak silné. Zkušenosti z Iráku ukazují, že náklady mohou být mnohem vyšší, než konečný benefit a nakonec i Rusko má se Sýrií podle všeho mnohem silnější vztah, než s Irákem a nevzdalo by se jej jen tak. A pokud půjdeme úplně do extrémů, samotní Američané by byli těmi, kdo vlastně pomáhá Al Kájdě, která je považována za hlavního Assádova nepřítele. Tak trochu dilema…
Tento předpoklad ale stojí na tom, že pro Obamu je veřejné mínění doma mnohem důležitější, než ve světě, protože venku bude za toho nerozhodného neschopu, kdo se nechal nachytat Rusy. I u kongresmanů by musel zájem o své voliče důležitější, než kontakty a budoucí podpora například ze strany zbrojařské lobby. Oba tyto předpoklady stojí trochu na hliněných nohách, ale pokud válka nebude, alespoň Obamovi to nakonec může pomoci v tom, že nebude považován za prezidenta, který za každou cenu musí používat sílu, aby dosáhl svého. A celou operaci může hodit ruskou stranu, zejména v případě, že by došlo k nějakým komplikacím a případnému jinému vyhrocení konfliktu.
Zůstává tak otázka, kdo nakonec v tomto konfliktu nervů vyhraje: zbrojařská lobby, nebo zbytky zdravého rozumu (pokud jim nějaký zůstal) amerických politických špiček. A investoři tak mohou být stále v nejistotě, jestli kupovat ropu, zlato, nebo akcie zbrojařských společností, nebo se tvářit, že se nic neděje.
.