Můžou za podvádění zákazníků s IŽP vysoké odměny?

Nepochybně je to systém odměn investičního životního pojištění, který umožňuje podvodníkům dosahovat vysokého výnosu. Nepochybně i přitáhl do oboru řadu bezpáteřních obratlovců, kteří využívají čehokoli, co jim pomůže k rychlému a snadnému výdělku i na úkor ostatních. Tyto existence by ovšem bez IŽP skončili např. s prodejem zlata za trojnásobnou cenu nebo  předražených hrnců penzistům. Vždy se něco najde.

Za základní vidím ale samotné tvrzení „někteří zprostředkovatelé životního pojištění uvádějí zákazníky v omyl“. To mě inspirovalo nahlédnout do jedné poměrně užitečné publikace. A v té stojí: „Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci.“

Nejsem právník a právní předpisy čtu vždy spíše selským rozumem a chybí mi právnický vhled. Je tak možné, že využití jednoduchého § 209 Zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tak jednoduché nebude.

„O tom, že je investiční životní pojištění vhodným spořicím produktem, ji přesvědčil pojišťovací zprostředkovatel. „Vložené peníze si můžete už po dvou letech vybrat,“ lákal ji,“ stojí v článku jako otvírák problematiky příběh paní Věry. Ta po 4 letech produkt zrušila a dostala polovinu investované částky. Udál-li se příběh paní Věry takto, dle mého laického právního názoru by mohl akt finančního zprostředkovatele splňovat znaky skutkové podstaty podvodu. A v tom bude nejspíš zakopaný pes: Pokud se příběh udál takto.

Velkým problémem, proč podvodníci v rouše poradcově neplní české věznice, které jsou sice i bez nich beztak přeplněné, je prokazatelnost. Lidé plýtvají svým podpisem. A jak již před 6,5 lety v rozhovoru pro Investujeme.cz uvedla Helena Kolmanová, ředitelka samostatného odboru ochrany spotřebitele ČNB:

^REKLAMA

„Jako důkazní prostředek může u pojišťovacích zprostředkovatelů sloužit pouze dotazník sepsaný s klientem. A pokud ho klient podepíše, dostáváme se do situace, kdy stojí tvrzení proti tvrzení – spotřebitel tvrdí, že tohle všechno mu zprostředkovatel neřekl, že kdyby mu to byl býval řekl, tak by tento produkt nikdy neuzavřel. Jenomže zprostředkovatel tvrdí, že mu toto všechno sdělil a on mi podepsal dotazník, kde je napsáno někde drobným písmem, že s tím byl seznámen.”

V tomto případě se již nejedná pouze o nízkou finanční gramotnost klienta, ale o nízkou právní gramotnost. Na druhou stranu i tak by se mohla rozjet trestní řízení – vždyť i sňatkoví podvodníci bývají odsouzeni za podvod, přestože podvedený se vším souhlasil a při sňatku potvrdil, že zná zdravotní stav i majetkovou situaci svého nastávajícího manžela či své nastávající manželky.

Trestní odpovědnost má ale v tomto případě ještě jeden háček. Podvedení se o podvodu dozvídají nejdříve po dvou letech, někteří až po třech letech (ty případy, kdy je kupříkladu zrušeno stavební spoření a peníze jsou převedeny na IŽP s předplacením na dva roky; klient se dozvídá o podvodu až po třetím roce, kdy pojišťovna zašle upomínku za neplacení pojistného). To už může být ale trestný čin promlčený.

„Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí

^REKLAMA

a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu,

b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let,

d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

^REKLAMA

e) tři léta u ostatních trestných činů.” (§34 odst. 1)

Do této lhůty by muselo být zahájeno trestní stíhání za podvod. Nejčastěji tedy do tří let od uzavření smlouvy na základě uvedení klienta v omyl, z čehož získal zprostředkovatel prospěch. Pokud by tedy soud neuznal, že jako „osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb“ (§ 21 odst. 1, Zákon č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí).

Trestní zákoník k podvodu totiž dále uvádí: „Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného.“ (§ 209 odst. 4 písm. b)

Pokud by soud přihlédl k povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele „chránit zájmy klientů“, promlčecí lhůta by činila „deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let“ (§ 34 odst. 1 písm. c).

Sama autorka připouští, že podvodníků v rámci distribuce životního pojištění může být menšina: „Nekalé praktiky se podle pojišťoven a odborníků z trhu netýkají všech zprostředkovatelů, nicméně i když je těch nepoctivých menšina, v segmentu životního pojištění napáchali nemalé škody.“

Ano, i v takovém případě stát může jako řešení zvolit plošnou akci, jako využila americká armáda napalm ve válce ve Vietnamu. Kupříkladu zákaz jakéhokoli provizního prodeje by nepochybně odstranil veškeré nepoctivé finanční zprostředkovatele… eh, pardon, neodstranil… přesunul do jiného, dosud legislativci neprozkoumaného odvětví.

A nebo se zaměřit na skutečné podvodníky, rozšířit kapacitu věznic a ukázat všem ostatním, že podvádět se nemá. Již první úspěšně dotažený a medializovaný případ by oboru finančního poradenství pomohl k nebývalé očistě. A navíc – potrestaný by byl podvodník, nikoli celé odvětví včetně lidí, kteří přinášejí svým klientům nemalou přidanou hodnotu.