Potíže eurozóny jsou na první pohled zřejmé. Ano. Jihoevropská „prasátka“. Jejich dluhy se snaží cálovat Evropská centrální banka, zakládají se záchranné organizace a fondy a celá Evropská unie hledá řešení nesplatitelných dluhů nadělaných rozhazovačnými vládami.
Eurozóna ale nepadne kvůli jihoevropským sousedům, ale kvůli přístupu k nim. O nevyhnutelnosti krachu některých prasátek se ví již dlouho. A přesto se svazují lana z chatrných rozpočtů států, kterým bažina zadluženosti ještě neleze ušima, ale stojí v ní jen po kotníky, nejhůře po pás. Výsledkem je, že i státy, které jsou navzdory hospodářské recesi relativně silné, pomalu klesají do větších hlubin.
Po bitvě je každý generál. Někteří analytici to nicméně říkali od počátku: Řecko se mělo nechat zkrachovat rovnou. Stát s největšími problémy se neumístil ani v desítce ekonomik, které šetří a škrtají výdaje nejvíce. Přitom krach státu eurozóny by nejspíš zahýbal eurem méně než současné přešlapování na místě.
Jak by takový krach vypadal? Řecko by vyhlásilo bankrot, restrukturalizovalo by svůj dluh (což de facto beztak činí) a domluvilo by se s věřiteli, že jim zaplatí 50 %, 30 % nebo 10 % jistiny. Protože by Řecku po takovém kroku půjčil jen gambler, musela by řecká vláda šetřit. Zejména v okamžiku, kdy neovládá měnovou politiku, nemůže si vytisknout nové peníze jako kupříkladu Spojené státy a musí vystačit s eury, které má.
Co by se stalo s eurem? Zřejmě by oslabilo. K tomu ale není třeba ani krach Řecka. Na to stačí prohlášení 85letého Alana Greenspana. Pravděpodobně by oslabilo o něco víc. Na druhou stranu – není to tak dávno, kdy se Amerika, Evropa a Čína předháněly, komu se podaří udržet měnu slabší, aby podpořily svůj export.
REKLAMA
Ano, banky… zejména ty německé a francouzské. Musely by přijmout ztráty z odpisu nesplatitelných dluhopisů. Jaké neštěstí. Vždyť do nich investovaly pod vidinou zisku. Není ale každá investice spojená s rizikem ztráty? I banky samy na to neustále upozorňují. Vždycky je ale lepší, když ztráty zaplatí někdo jiný. Třeba Evropská centrální banka, která nakoupila jen během jediného týdne desítky miliard eur italských a španělských dluhopisů. ECB pak nové peníze buď vytiskne po vzoru Fedu, nebo si je vezme od členských států eurozóny. Tak jako tak to zaplatí občané Evropské unie.
Je pád eurozóny nevyhnutelný?
Pád celé eurozóny by přinesl mnohem větší potíže než krach kterékoli z jejích zemí. Euro již získalo pozici světové měny. A takových je nedostatek. V současnosti se ve světovém měřítku užívají jen americký dolar a euro. Jiná měna není. Ani čínské renminbi nepřipadá v úvahu. Švýcarský frank má svých problémů dost a kanadský či australský dolar na světové měny ani neaspirují. Zbývá japonský jen…
Euro padnout nemusí. Nemá k pádu ale daleko. Snad i politici, kteří o udržení eurozóny rozhodují, si uvědomují, že udržení eura bude mít z dlouhodobého pohledu pro Evropu větší přínos než rozpad eura na jednotlivé měny. Nedovedu si přestavit, jak by probíhalo štěpení eura na německé marky, francouzské franky, italské liry, španělská pesos, řecké drachmy, slovenské koruny… to, že si to nedovedu představit, ale neznamená, že se to nemůže stát. Česko-Slovensko má s kolkováním peněz již nemalé zkušenosti.
Přestože rozpad eurozóny a krach některých zemí je provázán, jsem přesvědčen, že se slučují až příliš. Nechme země, které si žily nad poměry, projít ozdravnou kúrou bankrotu. Euro z toho i tak může vyjít jako vítěz.
