Alois Rašín: Chtějme silnou korunu!

Měnová reforma a inflační rozvrat

Československo vzniklo na rozvalinách Rakousko-Uherské říše po prohrané válce. Na území nově vzniklého státu tehdy obíhalo mnoho „inflačních“ peněz, ale potravin, průmyslového zboží a všeho ostatního, co lidé potřebovali k životu, se nedostávalo. Nově vzniklá československá koruna vznikla měnovou odlukou, peníze v novém státě se oddělily okolkováním. Aby se část „inflačních“ peněz z trhu odsála, řeklo se, že z části předloženého oběživa vzniknou nucené vklady – jakási nevypověditelná půjčka státu úročená jedním procentem.

Duchovním otcem měnové reformy a vzniku československé koruny byl Alois Rašín (1867 – 1923). V lednu 1922 přednesl Rašín pro Českou národohospodářskou společnost přednášku na téma „Inflace a deflace“ a vyslovil se pro nutnost deflační politiky. V první části přednášky vyslovil znepokojení nad existující inflací, dále se vyslovil pro nutnost navrátit cenovou hladinu zpět na předválečnou úroveň.

Za války se hřešilo proti všem principům zdravé měny, bohatství se nerozmnožovalo, naopak desetiletí střádané kapitály se zničily. Vlády využily tezaurace oběživa a snížené rychlosti oběhu peněz a začaly rozmnožovat oběživo dalšími nekrytými penězi. Kupní síla stávajících peněz tak byla rozředěna, dlužníci mohli snadněji splatit své dluhy. Peněžní ústavy nestály o vklady, šetrnost pominula. Přešlo se na tezauraci věcí, v důsledku inflační politiky se bralo z trhu zboží za vyšší ceny – nákupy pod rukou probíhaly za ceny přímo enormní.

I když po převratu v novém státě klesla výkonnost a došlo ke ztrátě odbytišť, mzdy stoupaly a „zvýšené důchody hnaly do výše ceny na trhu nenaplněném“. Hospodářství vlastně nefungovalo, „(…) na trhu bylo věcí málo, ale mnoho kupců, vyzbrojených nejen velkými sumami peněz, nýbrž peněz, v jejichž bonitu nevěřili“. A tak nastoupil stát, který chtěl bojovat proti drahotě, bylo zaváděno řízené hospodářství, ceny byly uměle snižovány, lichva byla pronásledována, a také byl vysloven zákaz zvyšování činží.

Deflační náprava měny

I když z peněz, které na území nově vzniklé republiky obíhaly, byla asi polovina z hospodářství odsáta a zmrazena v podobě nucených vkladů, cenová inflace neustupovala. V této situaci byly hledány další kroky k nápravě měny, o kterých Alois Rašín hovořil takto: „Deflací rozumím snížení soustavy hospodářských čísel (…), ať se to děje jakoukoli metodou. Roku 1919 se ukázalo, že to nejde snížením oběživa, a r. 1922, že to jde díky devizovým intervencím. Pro podporu kurzu koruny a devizové intervence byly přijaty zahraniční úvěry, a v roce 1922 byly získané devizy použity k intervenování ve prospěch kurzu koruny.“

Kurz koruny vůči zahraničním měnám začal posilovat, kupní síla koruny se zvýšila, čemuž se musela přizpůsobit jak domácí cenová hladina, tak soustava dalších hospodářských čísel. V roce 1922 tak mzdy poklesly až o 30 %, platy státních zaměstnanců o 10% a klesly také mnohé ceny (až o 40 %).

Podle Rašína to měl být i prostředek pro to, aby stát hospodařil rozumně: „Ve veřejném hospodářství stát jde v čele, hledí šetřiti na osobních i věcných vydáních, obmezuje počet zaměstnanců, hledí zvětšiti výkonnost úřadů a úředníků, šetřiti na neproduktivních výlohách. Nežene se do státního podnikání. (…) Stejným způsobem působí se také v obcích, a zrušení zákona, který předepisoval obcím a okresům, jak mají minimálně platiti svoje zřízence, snaha po omezeních obecních přirážek zatěžujících výrobu, jsou toho dokladem.“

Další pohledy na Rašínovu deflaci

Jeden významný průmyslník k deflační politice poznamenal: „Zmatek v hodnotách, který nastal po válce v celé Evropě, ztěžoval velmi positivní práci. Bylo nutno tuze mnoho mysleti na to, co lidé dělají na burse, zač tam prodávají české koruny a jiné měny, které jsme potřebovali na nákup surovin a které jsme dostávali za naše zboží. Zlobil jsem se, že i já jsem musel svůj čas utráceti touto neplodnou prací. Proto navštěvoval jsem lidi, kteří by mohli, buď silou svého intelektu, aneb mocí svého úřadu nás odspekulovati, abychom se mohli věnovati jen výrobní činnosti. V Rašínovi jsem našel nadšeného a statečného podpůrce tohoto ideálu. Mé názory s Rašínovými se rozcházely pouze v tom, že Rašín chtěl deflaci, já byl pro stabilizaci. Rašín chtěl vyhnati cenu koruny co nejvýše, já byl však pro pevný kurs koruny.“

Stejná osoba komentující deflační politiku, kterou byl pravděpodobně Tomáš Baťa, ze zažloutlých listů nedatovaného konferenčního sborníku promlouvá dále: „V roce 1922 podařilo se Rašínovi zvednouti korunu na curyšské burse velmi značně. Nastal poplach mezi držiteli zboží. Každý chtěl prodati, ale při tom sotva kdo si vzpomněl na kupování. Nemohli jsme prodati ani tolik, abychom měli na výplatu dělníkům. Dali jsme se proto do prodeje surovin. Zboží, které jsme ještě před několika dny sháněli s velikým úsilím a oběťmi po celé republice, z části proto, že jsme ho potřebovali, z části z obavy, že je nedostaneme, až je budeme potřebovati, nabízeli jsme na všech stranách pod nákupní cenou, ale kupce jsme vzdor tomu nenalezli.“ 

Po několika řádcích, popisujících stav, kdy hospodyně, které měly uschovány zásoby mýdla, chodí po sousedkách a nabízí je, aby utržily deflačně zhodnocené koruny, následovala drobná pochvala Rašínovy politiky: „Rašínova práce je to, které nejradikálnějším způsobem nás vyléčila z válečného způsobu uvažování. Pochopil jsem, že jeho zásluhou běháme všichni po závodě kvůli úsporám a jeho zásluhou to je, že ze skladů, ba i z komor sousedek dostalo se mýdlo tam, kde ho bylo nejvíce zapotřebí. (…) Dostatek každému přístupných statků nazýváme blahobytem, avšak nedostatek statků, jako byl za války, jest vyšší stupeň bídy. Rašín svými valutovými opatřeními přenesl se rázem přes dva stupně nedostatku k blahobytu širokých vrstev.“

Na Rašínovu deflační politiku dopadala i kritika. Jedním z kritiků byl Josef Macek (1887 – 1972): „Krátkozrakost bankéřů jakožto zástupců finančního kapitálu přála tomuto pohybu cenové hladiny směrem dolů, kapitál věřitelský se domníval, že moc jeho vzroste, když kupní síla každé koruny stoupne. Nepředvídal, že protížení dluhů, jež nastane poklesem cen zboží, zmenší způsobilost dlužníků platit tyto dluhy, a že začnou zastavovat platy a ohlašovat konkursy.“

Deflace podle Macka není žádoucí proto, že na vrstvu rentiérů přenáší bohatství ostatních obyvatelů státu, a také proto, že ochromuje podnikání, protože odstrašuje od úvěru.

Dalším národohospodářem, který deflační politiku odmítal, byl Karel Engliš: „Uvádí se, že se deflací průmysl ozdraví. Každá krise má účinky ozdravovací, avšak má-li je míti krise deflační, musí průmysl, který krisi přečká, býti zdravějším, nežli předtím. Tomu tak není, poněvadž dluhy zůstanou pro něj tíživějšími (…). Peníze jsou organisačním prostředkem, organisace nesmí podlamovati výroby. Trestán je každý, kdo investoval před deflací. (…). Rázem musí deflace zastaviti výrobu vývozní, pokud není domácí výrobní náklad přizpůsoben vyššímu kurzu měny. Nejvíce jsou postiženy podniky pracující na úvěr, poněvadž cena jejich zásob klesne, ale dluh zůstává neztenčen. Stávají se pasivními a upadají, anebo těžce se probíjejí.“

Rašín byl rozhodný a neústupný prvorepublikový politik, deflační politiku prosazoval až do své smrti. Říkal, že „podceněná koruna v zahraničí je svrchovaně nebezpečná pro vývoj hospodářství. Znamená sice usnadnění vývozu, ale současně zvýšení cen z dovozu a povlovný vzestup cen, mezd a výrobních nákladů. Pro vnitřní obchod znamená veliké ztráty, protože ten, kdo prodal za levných cen, nenakoupí totéž množství zboží za cen stoupajících. Uvnitř znamená podceněný kurs mezinárodní výprodej, pro vývoz exportování práce a výrobků za snížené ceny.“

Rašín destrukční vliv své politiky odmítal a označoval svou deflační politiku jako odčinění dřívější inflace, ozdravnou kůru národního hospodářství, potřebnou k pozdějšímu ekonomickému růstu.

Deflační politika byla po Rašínově smrti opuštěna. Některé pozdější rozbory poukazují, že posuny kupní síly koruny mohly hrát ve prospěch některých zájmových skupin v rámci legislativně vynuceného procesu nostrifikace, realizovaného v rámci vypořádání se s rakousko-uherským vlivem.

Během nostrifikace se měnily poměry v majetkovém vlastnictví na území republiky fungujících podniků ve prospěch československých subjektů. Majetkové podíly zahraničním vlastníkům možná mohly být díky deflační politice hrazeny uměle zhodnocenými korunami.