Bankovní unie znamená, a to napříč hranicemi, že soukromé výpůjční náklady v určité zemi se uměle sníží pod tržní míry, jelikož pojištění (ve formě swapů úvěrového selhání) poskytnou zdarma jiné země. Kapitálové toky z jádra (tzn. zemí jako je Německo) na periferii (do zemí jako je Španělsko, Řecko, Itálie) by tak nadále překračovaly optimální rozsah, což by podrývalo růst v Evropě jako celku.
Historie nabízí bezpočet příkladů špatné alokace zdrojů, která může vyplynout ze socializace bankovních dluhů. Konec konců, máme s tím svou vlastní zkušenost. Po ruské krizi v roce 1998, kdy investoři houfně stahovali své prostředky ze středo a východoevropského regionu, se do značných problémů dostal český bankovní sektor. Ten byl navíc hodně zatížen privatizačními úvěry, které ne vždy byly poskytnuty dle nejlepší péče banky.
Celou situaci tehdy navíc komplikovalo, že největší tuzemské banky byly ve státních rukou. Stalo se tedy jen to, co se stát muselo. Bilance bank byla zatížena špatnými, mnohdy nesplatitelnými, úvěry. Vládní politici se rozhodli banky zachránit, a vznikla konsolidační banka, do které byla přesunuta špatná aktiva. Vrcholem pak bylo, že tato banka byla pod přímým vlivem politiků, ale to už je jiný příběh. Vypadá to, že si politici nevzali z kolapsů bank poučení a dále vesele socializují ztráty.
Příklad z USA
Ovšem evropští politici v tom nejsou sami. Historie nabízí bezpočet případů socializace ztrát, která má za následek špatnou alokaci zdrojů. Třeba krize stavebních spořitelen v USA v 80. letech minulého století stálo americké daňové poplatníky více než 100 mld. USD.
Pod deštníkem společného pojištění vkladů (americké spořitelny mohutně půjčovaly peníze rizikovým podnikům s vědomím, že potenciální zisky budou moci vyplatit akcionářům jako dividendy, zatímco potenciální ztráty se socializují (i v Evropě máme pojištění vkladů, které má činit banky důvěryhodnější v očích klientů, avšak jediné, k čemu vede, je hazard bank se svěřenými vklady – proč by to taky nedělaly, když ztráty zaplatí někdo jiný).
REKLAMA
Jinými slovy, soukromé zisky se tvořily ze společensky nehospodárných činností. A nemusíme chodit ani tak moc „daleko“ do historie. Úplně stejná situace byla příčinou zatím poslední ekonomické (tedy nejprve finanční) krize v roce 2007 a je i příčinou současných obrovských problémů španělských bank. V obou případech na sebe banky braly přílišná rizika s očekáváním, že je vlády finančně sanují. Jsou přeci příliš velké na to, aby padly (Too big to fail), a navíc, když tak činily všechny banky, státu v rámci „zachování bankovního systému“ v podstatě nezbylo nic jiného než banky zachránit.
Hazard v Evropě
Za současné problémy Španělska mohou do značné míry banky. Ty totiž mimo jiné spekulovaly na pokračující vzestup cen realit, který by jejich klientům zajistil výnos. Často pak majitelům nemovitostí půjčovaly více než 100 % hodnoty zastavené nemovitosti. Jako kompenzaci škod, které jejich chování způsobilo, dostaly od ECB 30 mld. eur pomoci. Většina těchto peněz se nikdy nevrátí.
Existuje lepší způsob?
Když už se politici rozhodli banky mermomocí zachránit, není lepším způsobem je rekapitalizovat? Tedy vyměnit dluh za akcie? Namísto přenesení břemene ztrát ECB a ESFS na evropské daňové poplatníky by se věřitelé bank (státy, soukromé subjekty) mohli části pohledávek vzdát výměnou za akcie od vlastníků. Ideálně by věřitelé bank netratili, protože jejich pohledávky s fixním úrokem by se převedly na akcie s odpovídající hodnotou.
To by platilo v případě, že ztráty bank nedosáhnou výše jejich vlastního kapitálu. Věřitelé by tratili v případě, že ztráty bank by byly větší než jejich vlastní kapitál. Ale i tak by to pro evropské daňové poplatníky bylo lepší (zvláště v případě, že by věřiteli byli soukromé subjekty), neboť by se pod tlakem nových vlastníků banky chovaly mnohem obezřetněji.
REKLAMA
Pro země EMU, které jsou doposud relativně stabilní, představuje socializace ztrát bank velké riziko. To můžeme vidět na příkladu Irska, které se rozhodlo zachránit své banky, přičemž toto rozhodnutí více než zdvojnásobilo dosavadní irský dluh a zapříčinilo, že výnosy irských státních dluhopisů dosáhly takové výše, že tyto musely být staženy z trhu.
Vysoký objem bankovních dluhů znamená, že vlády by se měly socializaci bankovních rizik vyhýbat, neboť by to potopilo celé státy. A navíc beztak již rozsáhlé vládní intervence podlomily principy fungování kapitalismu a velkou část zděděného bohatství pravděpodobně zničily. Politici by si měli přestat hrát na všemocné a učinit odpovědné ty, kteří za ztráty (nejen) bank mohou. A nechat tak na věřitelích, zda danou banku (či jiný subjekt) zachrání či nikoli.
