Finská ministryně financí Jutta Urpilainenová koncem týdne pro deník Helsingin Sanomat řekla, že kolektivní odpovědnost za dluh některých zemí není to, co by bylo pro její zemi zajímavé a že jsou připraveni na všechny možné scénáře. Nepřímo tak řekla, že odchod z eurozóny by nemusel být až takovým nesmyslem, jak si mnozí myslí. Finsko je jedinou zemí, která vyžaduje záruky za poskytnutí finanční pomoci jednotlivým zemím (a společně s Nizozemskem chce blokovat možnost nákupu dluhopisů zemí EMU ze strany ESM), a i když vláda navenek názor ministryně nesdílí, je vidět, donekonečna se finanční pomoc tolerovat v této zemi nebude.
Další ženou, která poměrně tvrdě vystupuje proti tomu, aby došlo k tomu, že všechny země eurozóny budou ručit za dluhy těch neschopných, je německá kancléřka Angela Merkelová. Ta dokonce neváhá vsadit proti eurobondům „svůj život“ a i přes tato silná slova se jí není co divit. Její situace je vskutku nezáviděníhodná, protože doma musí být za tu, která ochraňuje zájmy Německa, venku pak za diplomatku, která bojuje s hlupáky, kteří nejsou ochotni šetřit. Nakonec v tomto boji na evropské půdě prohrála jednu bitvu, když na posledním summitu neodolala tlaku Španělů a Italů a nechala projít návrhy, které prakticky umožňují neodpovědným zemím ještě více se zadlužovat. Jestli prohraje celou válku, to se ještě uvidí.
Bohužel, tento vstřícný krok jí nepřinesl ovace ani v její zemi, kde se bouří kromě samotných lidí také ekonomové, kteří vidí v bankovní unii a zvětšování odpovědnosti Německa za dluhy jiných zemí velké nebezpečí a snaží se jej všemi možnými prostředky. Jedním z takových prostředků může být také rozhodnutí ústavního soudu v Německu o tom, že zapojení země do celoevropského záchranného balíku je protiústavní. Rozhodovat by se mělo zítra.
V každém případě je Německo jednou z mála zemí, které by mohlo vystoupení z eurozóny prospět, a spekulace na toto téma možná v nejbližší době přestanou být z říše fantasie. Většina lidí v Německu nechce pomáhat lenochům z jižní Evropy, a pokud Merkelové dojde trpělivost s ústupky svým protivníkům, může se stát, že namísto Řecka a jemu podobným se dočkáme odchodu zdravých ekonomik, jako je například Německo, či Finsko (a trpělivost prý dochází i Slovensku, které je na tom sice bídně, ale pravidla dodržuje seč může a tamním politikům možná konečně došlo, že půjčovat si na záchranu jiných zemí je fakt nesmysl).
Že to nemusí být hudba velmi vzdálené budoucnosti, dokazuje také vývoj událostí v posledních dnech. Poté, co se o finanční pomoc koncem června přihlásil Kypr, začíná se spekulovat o tom, že o poskytnutí pomoci požádá další jihoevropská země, a tou je Slovinsko. Šestou v pořadníku na finanční pomoc by mohla být země, která byla ještě před několika lety považována za evropského tygra s velkou šancí na dostižení životní úrovně západní Evropy. Dnes jí banky táhnou ke dnu a spekuluje se o tom, že bude dalším adeptem na finanční pomoc.
REKLAMA
Čeká nás vlna žádostí?
Pokud to tak půjde dál, může se stát, že v záchranných fondech nebude po krátké době dostatek peněz na záchranu všech. A všem je jasné, že propočty, kolik prostředků bude kdo v budoucnu potřebovat, se se skutečností dosti liší. Samotná zpráva možná není tak překvapující, problém je však jinde. Někteří odborníci totiž varují, že poté, co se množství zemí začne rychle zvětšovat a podmínky pro získání pomoci se budou nadále zjednodušovat, může dojít k „dobrovolnému“ dominovému efektu. Některé země raději požádají o pomoc, a to nejenom proto, že nebudou chtít, resp. nebudou schopny pomáhat jiným, ale aby se pro ně ještě vůbec nějaké prostředky zvýšily. Může se tak klidně stát, že zažijeme vlnu žádostí o pomoc, kterou záchranné fondy samozřejmě nebudou moci uspokojit (což také není žádná novinka). A pak už nebude dlouho trvat, aby si to země, kteří jsou na tom dostatečně dobře, na celý tento cirkus vykašlaly a měnovou unii jednoduše opustily.
