Když ve třicátých letech Hitler a jeho mašinerie zajistil německému národu hospodářský zázrak, skončilo to po několika letech jedním z nejhroznějších vojenských konfliktů v historii. Extrémně zadlužená země svou neutěšenou situaci a hrozící krach nakonec vyřešila válečným tažením. Kořist z něj a majetek nakradený z okupovaných zemí nakonec dokázaly zakrýt neúměrné zadlužení země. V konečném důsledku na válce vydělaly také USA, kterým se po válce dařilo několik let, díky rychle rostoucí ekonomice, snižovat relativní zadlužení z více než 100 % HDP na 33% HDP.
Válka byla, resp. je mnohými ekonomy považována za startér ekonomiky (nové pracovní příležitosti v zbrojařském sektoru v době zbrojení a také obnova zemí po válce, která může být impulsem pro ostatní ekonomická odvětví) v dobách deprese, v dnešní době ale existuje mnoho názorů, které toto tvrzení vyvracejí. A za příklad dávají Spojené státy americké.
V současné době se USA také snaží zabírat, pomocí vymyšlených záminek, cizí území, protože v nich vidí nemalý ekonomický potenciál. V konečném důsledku se jim ale nedaří tento potenciál, i díky neutichajícímu odporu a vlastní neschopnosti, využít. A tak namísto zisku se jejich výdaje na tato tažení pouze nafukují do stále větších rozměrů a mají nemalý vliv na výdaje zvětšující zadlužení země (i když zbrojařský sektor šlape parádně). Základem „ekonomického úspěchu“ je pak krátká válka rychlé vítězství, což dnes ale, zejména v případě USA, není pravidlem.
Pokud bychom tedy chtěli být pesimisté, budeme očekávat, že i dnešní bezduché a nekonečné zadlužování kvůli zadlužování skončí válečným konfliktem, který možná bude kratší než ty předcházející, o to více ale zničující. Otázkou pouze je, kdy k něčemu takovému dojde.
Téma č.1: Dluhy
Jedním z důvodů, proč očekávat konflikt, je již zmiňované nekonečné zadlužování, kterénutně musí vést ke krachu současného systému a hledání způsobu, jak dluhy zaplatit. I když je dnes pravidlem, že bez zadlužení prakticky žádná ekonomika nemůže existovat a rozumné zadlužení je také žádoucí, jsme v situaci, která s rozumným zadlužením nemá nic společného. Na vytvoření produktu s hodnotou jedné měnové jednotky (je jedno, jestli je to dolar, euro, nebo frank) je potřeba dluhu v řádu několika jednotek. Zdravé zadlužení by mělo fungovat naopak, přičemž cizí zdroje by měly být levnější než vlastní.
REKLAMA
Dnes tomu tak není. Zadlužení je neefektivní a jak pro dlužníky, tak pro věřitele představují stále větší problém. Po snižování ratingů od S&P se stanou pro většinu evropských zemí ještě dražšími a již tak vysoká cena půjde ještě nahoru. Situace, kdy jednotlivé země nejsou schopny obsluhovat vlastní dluhy, se stává neudržitelnou a je potřeba udělat mnoho nepopulárních opatření k tomu, aby se situace zlepšila. K tomu bohužel není politická vůle a řešení, která se přijímají, znamenají pouze odsouvání problémů do budoucnosti, což nutně znamená ještě horší situaci v budoucnu. Je to začarovaný kruh, z kterého dnes není cesta ven, dokud nedojde ke katastrofě. Začne to nespokojeností lidí, sociálními nepokoji a pak už jen stačí pár extrémistů, kteří problémy svedou na někoho cizího, aby situace skončila otevřenými konflikty.
Téma č.2: Moc a suroviny
Dalším problémem je politická nestabilita a boj o moc související s měnící se ekonomickou mapou světa. Irák a Afganistán Američanům prošel, ale Írán je jiná káva. Samotná země se vysloveně připravuje na ozbrojený konflikt, kterým jí USA již delší dobu vyhrožují. Ale tato země může být také zdrojem větších nesvárů mezi velmocemi, jako jsou Čína a Rusko na jedné straně a USA s Izraelem na straně druhé.
Zavádění nových sankcí vůči Íránu na jedné straně nemusí mít žádný fatální dopad pro samotnou zemi, ale vztahy mezi velmocemi se mohou výrazně vyostřit. Čína, jako největší obchodní partner Íránu, nebude nadšená, když se po bohatých ložiskách ropy a zemního plynu, které má dnes k dispozici, budou sápat USA (se záminkou íránské jaderné hrozby) a je pravděpodobné, že v případě ozbrojeného konfliktu se postaví na stranu Íránu. Stejně tak Rusko, které se nikdy nestalo velkým přítelem západního světa a dnešní situace mu, jako velmoci, která byla v posledních letech poněkud zatlačena do pozadí, spíše vyhovuje.
Otázkou zůstává, na které straně se octne Evropa. Logicky, když je většina zemí EU zapojena v NATO, měla by se připojit na stranu USA a západu, ale může zde nastat dilema na straně Německa. Jako jediná velmoc v EU, která zatím není výrazně postižena dluhovou krizí (i když ani ono samotné není ideálem bezdlužnosti), zůstává jako jediná na straně zachránců celé Evropy. Jenomže samotnému Německu se tato pozice nemusí zamlouvat příliš dlouho a určitě nebude donekonečna ochotné zachraňovat Evropu pouze z vlastních kapes.
REKLAMA
Fakt, že Německo se, logicky, bude primárně starat o své zájmy, nedávno zmínil také Jan Dvořák ve svém článku „Rok 2012 – Kdo uteče, vyhraje“, na serveru proinvestory.cz. Ve stejném článku také píše o formující se nové ose Berlín – Moskva – Peking, která by se skutečně v budoucnu mohla stát novou geopolitickou hybnou silou. Němci sice podle Dvořáka potřebují k jejímu vzniku „průser nevídaných rozměrů“, Číně a Rusku ale zatím postačuje, když budou současný kolaps západního finančního světa pozorovat z povzdálí.
Nechci být pesimistou a byl bych rád, kdyby dnešní situace měla řešení, které by bylo uspokojivé pro všechny a obešlo by se bez násilí, ale podobně řešení je v nedohlednu. Žádné světlo na konci tunelu, žádný převratný nápad, jak z dnešní šlamastiky ven. Jen obavy, kam to až povede.
