Když roku 1918 vznikla rozpadem Rakouska-Uherska Československá republika, nacházely se v peněženkách, slamnících a vkladních knížkách občanů nového státu rakousko-uherské koruny. Rakousko-Uhersko financovalo náklady na vedení první světové války inflačně, tedy tištěním dalších nekrytých peněz. Ústřední banka ve velkých objemech tiskla nové oběživo, které rakouská vláda využívala na krytí svých výdajů. Z důvodu měnové inflace ze strany Rakousko-Uherské banky v hospodářství přetrvávalo nebezpečí nekontrolovatelné cenové inflace jako projev uvádění do oběhu dalších a dalších peněz. Rozvrácenou měnu na území nově vzniklém území Československé republiky se rozhodl napravit první ministr financí Alois Rašín. Rašín připravil měnovou reformu, odluku měny Československého státu a zásahy pro předcházení projevům cenové inflace.
Měnová odluka a měnové osamostatnění
V únoru 1919 byl Rašín zákonem zmocněn k vytvoření Československé měny a jeho utajený plán byl na tajném zasedání Národního shromáždění také schválen. Utajovaná měnová odluka proběhla v březnu roku 1919, kdy proběhlo okolkování na československém území obíhajících bankovek.
Hranice již vojensky ovládnutého území byly tehdy neprodyšně uzavřeny, aby bylo zamezeno přílivu bankovek z jiných nástupnických států. Kolkování probíhalo v průběhu jednoho týdne od třetího do devátého března. Čím více bankovek k okolkování bylo předloženo, tím více jich bylo odevzdáno jako majetková dávka. Kdo při kolkování předložil více než 10 tis. korun, získal z částky převyšující 10 tisíc pouze 25% nominální hodnoty. Částka do výše 2 tis. původních korun byla okolkována a přeměněna na celých 2 tis. Kč, podmínkou bylo zaplacení kolku ve výši 1% nominální hodnoty. Z částky mezi dvěma a deseti tisící původních korun musela být zaplacena 50% majetková dávka.
Díky takovému okolkování byla měna nově vzniklého státu odloučena od peněz ostatních nástupnických států. Okolkované bankovky byly považovány za provizorní peníze, které byly později nahrazovány nově emitovanými státovkami. Novou měnou byla československá koruna, a to i když byly také zvažovány názvy jako sokol, hřivna nebo československý frank. Výběr majetkových dávek při kolkování a později i z nemovitého majetku měl vést ke snížení objemu oběživa a zvýšení kupní síly nové měny.
Rašín to později ve svém článku okomentoval: "Bylo mi velmi vzdáleno mysliti, že zmenšení oběživa bude mít za následek snížení cen. (….) Chtěl jsem restringovat oběh na takovou míru, aby byla nouze o oběživo, aby obchodníci musili si jít vypůjčit k bankám, banky k cedulové bance, která by jim půjčila diskontem obchodních směnek, takže to, oč by potřeboval obchodní a průmyslový život více (…) vyplynulo by z potřeb hospodářského života."
REKLAMA
Záměrem této politiky bylo zabránit nekontrolovatelné inflaci, která by vymazala dříve vzniklé úspory a dluhy, případně i narušila fungování peněžního systému. Československo, na rozdíl od okolních států, tehdy nešlo se inflační cestou, cestou znehodnocení měny. Bylo to nastoupení cesty ke zdravému peněžnímu oběhu založenému na penězích krytých zlatými a devizovými rezervami, respektive obchodními směnkami.
Úsilí o zlatou měnu jako dobový standard
Byla to doba, kdy základem důvěry v peníze z pohledu prostého občana i převažujících úvah národohospodářů byla směnitelnost peněz za drahý kov. Cílem všech hospodářsky vyspělých evropských zemí tehdy bylo obnovení zlatého standardu, tedy peněžního oběhu založeného na penězích krytých drahým kovem.
Protože nově vzniklé Československo nedisponovalo žádným zlatem, vznikla československá měna jako papírová nekrytá měna. Měl to být jen mezikrok k dosažení toho, aby československá koruna byla zlatou měnou, aby fungovala ve standardu zlatého slitku. Slovy jednoho z prvorepublikových ministrů financí Cyrila Horáčka: "Proto zavedení zlaté měny s volnou směnitelností bankovek musí býti konečným cílem naší politiky měnové, jakmile k tomu budou dány ovšem nutné předpoklady, zejména dostatečná zásoba drahokovu, umoření státovkového dluhu, skutečná rovnováha státního rozpočtu a trvale aktivní platební bilance."
Vznik oddělené centrální banky
O správu měny se až do roku 1926 staral Bankovní úřad při Ministerstvu financí. Tento úřad plnil funkce, které obvykle plní centrální banka. Spravoval měnu, zajišťoval emisi oběživa, podporoval hladký peněžní oběh a plnil i roli devizové centrály. Podle zákona přijatého v roce 1920 se do budoucna se počítalo s přechodem na v tu dobu klasický bankovní model v čele s cedulovou bankou.
REKLAMA
Ideálem měla být soukromá ústřední banka, mající zákonem vymezeny své pravomoci a nezávislost na rozmarech vlády. Ke vzniku Národní banky československé došlo v roce 1926, čímž bylo ukončeno provizorium, ve kterém mohla vláda přes Ministerstvo financí ovlivňovat i měnovou politiku.
První guvernér NBČS při vzniku Národní banky Československé hovořil takto: „Určení měnové jednotky zlatem a směnitelnost bankovek za zlato buď přímo, nebo nepřímo, výlučné odevzdání správy měny samostatné, náležitě vybavené cedulové bance, chráněné před vlivy politickými, přesná úprava poměru mezi státem a bankou, vylučující poskytování úvěru státu bankou a soustřeďující státní vrcholkové úkony pokladní a státní operace povahy bankovní a úvěrní u banky."
Československá koruna jako zlatá měna
Podle bankovního zákona musela Národní banka Československá sledovat politiku silné měny, aby mohlo být dosaženo krytí zlatem:„Dokud nebude bance zvláštním zákonem uložena povinnost vyměňovati bankovky za kov podle bankovního zákona, jest banka povinna pečovati o udržení poměru koruny československé ku plnohodnotným zlatým měnám cizím na úrovni posledních dvou let."
Postupem času začala být československá koruna vnímána jako stabilní a jistá měna, její kurz posiloval. Až do roku 1925 byla měnu papírovou (státovkovou), bez stanoveného zlatého obsahu. Podle zákona z roku 1925 začaly být bankovky kryty zlatem a zlatými devizami ve výši 20%, plánovaným záměrem bylo toto výchozí krytí postupně navyšovat.
REKLAMA
V roce 1929 se prosazením záměru NBČS koruna stala v rámci frankovkového bloku měnou zlaté devizy. Zlatý obsah koruny byl určen na 44,58 mg ryzího zlata, který byl následně udržen následujících pět let. Celkovou hospodářskou situaci ovlivnil nástup hospodářské krize třicátých let.
V důsledku vznikajících a neřešených ekonomických nerovnováh byla devizová volnost ukončena, a v roce 1931 bylo opět nastoleno devizově vázané hospodářství. Krize znamenala nástup konkurenčních devalvací měn, a počátek konce filozofie udržování zlatého standardu.
Úvahy o devalvaci koruny byly kontroverzní a ožehavé, ozývaly se hlasy jako že "jest proto naší snahu, abychom stálost měny, dosaženou usilovnou prací a oběťmi všeho občanstva po válce, nadále udrželi." Některé pohledy poukazovaly na to, že devalvační politikou bude podpořen export na úkor kvality měny, jiné tvrdily, že je to jediná cesta z hospodářské deprese.
Vláda nakonec i proti odporu vedení NBČS rozhodla o devalvaci, vedení ústřední banky tehdy na protest odstoupilo. Zlatý obsah koruny byl tímto krokem v roce 1934 zákonem snížen o šestinu – na 37,15 mg. Československo devalvovala jako první země tzv. zlatého bloku, země tzv. librového bloku začaly používat devalvace i dříve.
Komentáře byl různé, někdo říkal, že devalvace byla kompromisem ve správném směru, zaznívala i kritika, že devalvováno bylo pozdě.
Pokračování krize, související růst dluhů a nerovnováh si vyžádal v pořadí druhou devalvaci. Tato proběhla v roce 1936, kdy byl stanoven obsah zlata v jedné koruně na 31,21 mg, přičemž zlatý obsah měl být udržován v intervalu 30,21—32,21 mg zlata.
Z pohledu makroekonomického devalvační cesta znamenala nalezení způsobu úniku z krize a dočasného odkládání problémů. Z pohledu kapes a peněženek prostých občanů to znamenalo ztrátu kupní síly jejich peněz.
