Cenová regulace jako zbraň proti společenské nespravedlnosti?

Cenová regulace a zasahování do volných smluvních podmínek je nejčastěji politiky prezentováno jako hájení slabší smluvní strany, nejčastěji spotřebitele proti výrobci či prodejci, nájemníka proti pronajímateli, dlužníka proti věřiteli… tedy zpravidla někoho, kdo něco chce, proti někomu, kdo to má.

Cena slouží jako jazýček na vahách, který pomáhá vyrovnávat nabídku s poptávkou. Klesne-li cena, stane se zboží dostupnější, bude si ho moci dovolit více spotřebitelů a zároveň si každý uživatel bude moci užívat více produktu. Toto je poměrně starý a známý mechanismus, ale bohužel ne každý ho chápe zcela dobře. Zejména tvůrci cenových regulací si ho mnohdy vykládají svérázným způsobem.

Nařídíme-li nižší cenu zboží, stane se dostupnější i pro „sociálně slabší“ spoluobčany (říkat „chudší“ se moc nesluší; a pojem „sociálně potřební“ vyvolává dojem, že ti, kdo pracují a vydělávají si na živobytí sami, společnost nepotřebuje). A to přeci stojí za to – přinejmenším za volební hlasy, které tím politik získá. Nutno podotknout, že pouze za tyto hlasy. Logika cenové regulace nepočítá s jedním důležitým momentem: Za nižší cenu se nevyplatí producentům výrobek či službu poskytovat. Dodávky začnou váznout a pulty obchodů budou připomínat období vrcholného rozvoje socialismu v ČSSR.

Nedostatkové zboží se dostane z ekonomiky pokryté kontrolními hlášeními k DPH a za pár měsíců i elektronickou evidencí tržeb (EET) do šedé zóny, kde přes úsporu na daních jeho cena bude vyšší kvůli vyšším rizikovým nákladům při jeho distribuci. Stačí si vzpomenout na období prohibice v USA. Ale jak to souvisí s cenovou regulací provizí vyplácenými pojišťovnami finančním zprostředkovatelům?

Vyjdeme-li z premisy, že cenová regulace chrání slabší stranu, je zjevný závěr, že jsou to pojišťovny, kdo tahá za slabší konec provazu. Potřebují stát, aby jim pomohl vymanit se ze svízelné situace, do které je smluvní volnost dovedla… a nebo do které se samy dostaly, jak ve slabších chvilkách připouští. Vláda se (jak jinak) ohání snahou o ochranu klienta, ale jak se regulace provizí dotkne jeho? Téměř nijak… či spíše nijak pozitivně.

^REKLAMA

Poslední verze regulace provizí hovoří o povinném nastavení 5letého storna. V případě, kdy je zrušena smlouva o životním pojištění v průběhu prvních pěti let, musí poměrnou část provize finanční zprostředkovatel vrátit. Pojišťovna vrácenou provizi musí vyplatit klientovi v rámci odbytného.

První potíž ovšem vzniká již u samotného vracení provize. U rizikového životního pojištění není žádné odbytné vypláceno, tudíž vrácená provize beztak zůstane pojišťovně. Druhá potíž je v nákladech. Provize finančnímu zprostředkovateli nejsou zdaleka jediným nákladem, který klient platí. Regulace se tak týká pouze části nákladů. A pojišťovna může navíc kreativně vytvářet další náklady. Inspiraci si může vzít např. u České spořitelny, která více zpoplatní platby za pornografické internetové stránky a hazardní hry.

Rozložení provizí či 5leté storno navíc někteří finanční zprostředkovatelé smluvně budou řešit tlakem na zvýšení provize (to se doneslo až k Ladislavu Šinclovi, který původní i upravené návrhy regulace v parlamentu podává) a novinkou je i smluvní opce, která umožní zvýšit vyplácenou provizi v prvních dvou letech až na 100 % placeného pojistného a v dalších třech smluvních letech se zprostředkovatel na základě opce provize vzdá. Způsoby, jak regulaci obejít, nejsou pochopitelně pouze z dílny poradenských společností – bez součinnosti pojišťoven by byly jen matematickým cvičením.

A tak se opět (zatím rétoricky) v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR opět vrací za řečnický pultík regulace výše vyplácené provize.

^REKLAMA

Pokud by k regulaci provizí došlo, postihlo by to spíše lepší finanční zprostředkovatele. Elitní se bez provizí za životní pojištění i obejdou, neboť mají dostatek investic bohatších klientů. A podvodníků v rouše poradcově se také regulace nedotkne, neboť když nepůjde „přebouchávat klienty v životku“, najde se něco jiného. Lepší finanční zprostředkovatelé ale mohou (a řada z nich tvrdí, že k tomuto kroku sáhnou) opustit obor či přestat prodávat životní pojištění, pochopitelně rizikové, neboť investice prostřednictvím životního pojištění dnes podporuje snad jen vláda daňovými úlevami. Jinými slovy: Cenová regulace mezi finančním zprostředkovatelem a pojišťovnou povede ke snížení nabídky finančního poradenství.

Důkazem a varováním by měl být vývoj ve Velké Británii, kde zakázali vyplácet provize za prodej investičních produktů. Výsledkem je, že klesl počet investičních poradců, ti se věnují pouze movitější klientele – a i té za vyšší cenu než dříve. Střední třída přestává investovat, protože je nikdo nepřesvědčí o potřebnosti odkládání dlouhodobých úspor.