Podle hlasů mnohých konsolidační přístup podtrhl domácí poptávku, a to je jeden z důvodů, proč se Česká republika potýká se stagnací a recesí. Nicméně spotřeba domácností ani vládní výdaje nejsou hlavní složkou českého HDP.
Hamletovské drama
Otázka, jestli je správné v době recese konsolidovat státní finance, zaměstnává mnoho ekonomů. Zastánci Keynesiánského přístupu by spíše popustili fiskální uzdu. Druzí zase říkají, že nad poměry se žít nedá. Konsolidovat či nekonsolidovat rozpočet je tedy to, oč tu běží.
Levicově orientovaní politici, zastánci Keynesova přístupu, by spíše nekonsolidovali, zvýšili by daně lidem s vysokými příjmy a rovněž by zvýšili vládní výdaje. Druhý přístup (otázkou je, zda jsou zvoleny správné nástroje) zase najdeme v krocích současného českého ministra financí.
Konsolidace dluhu je vyžadována zejména po evropských státech, které jsou v dluhových problémech, a to tak výrazných, že musely přijmout pomoc zvenčí. Nicméně i třeba v USA republikáni navrhují do deseti let vyrovnat federální rozpočet, a to reformou výdajů a daní.
Pomohly by spíše fiskální stimuly?
Jaké vlastně jsou náklady a přínosy fiskálních stimulů ve srovnání s konsolidací? Je pro konsolidaci nejlepší kombinace výdajových škrtů a zvýšení daní? Obecně platí shoda, že při plné zaměstnanosti vyšší vládní výdaje vytěsňují ty soukromé.
REKLAMA
Keynes ve svých modelech předpokládal, že vyšší vládní výdaje přinášejí při nenulové nezaměstnanosti rychlý impuls. Ovšem při vytěsňování soukromých investic se tento impuls rychle stane záporným. Můžeme se jít podívat do Japonska, které tuto keynesiánskou strategii aplikovalo. Japonsko má nejvyšší poměr dluhu k HDP (naštěstí pro zemi vycházejícího slunce je většina dluhu v držení domácích subjektů, které nejsou tolik citlivé a více věří japonské ekonomice).
Nicméně vládní výdaje zase mohou být účinné během hlubokých a dlouhodobých recesí, kdy centrální banka snížila krátkodobou úrokovou sazbu k nule (tedy současný případ většiny zemí světa), kdy dočasně zvyšují výkonnost a zaměstnanost, což se potvrdilo třeba v USA.
Ovšem jak fiskálně podporovat růst HDP v době, kdy většina států je zadlužena až po uši a každé další zadlužení je na trhu oceněno zhoršením ratingu a tudíž vyšší úrokovou sazbou, což zase prodražuje dluhovou službu?
Navíc pokud by se trend obrátil a ekonomiky států by začaly růst, je při vysokých vládních výdajích velmi pravděpodobné, že tyto výdaje budou vytěsňovat soukromé. Navíc účinky vyšších vládních výdajů může vymazat očekávání vyšších daní (jak jinak na zvýšené výdaje získat peníze, když na finančním trhu to půjde obtížně, než z daní?). Tento předpoklad nám empiricky dokázaly USA, kdy vytvoření jednoho pracovního místa během vládní stimulace ekonomiky v roce 2009 stála americké daňové poplatníky několik set tisíc dolarů.
REKLAMA
Škrty účinnější než zvýšení daní
V zemích OECD připadalo po druhé světové válce na jeden dolar plynoucí ze zvýšení daní pět až šest dolarů plynoucích z rozpočtových škrtů. Nyní je situace takřka opačná. Přitom škrty ve výdajích, zejména u mandatorních plateb a transferů způsobovaly recese s menší pravděpodobností, než při zvyšování daní. Nicméně v Evropě se raději zvyšují daně.
Ovšem dříve či později se skutečným škrtům zřejmě nevyhneme. Doženou nás k tomu vysoké náklady na dluhovou službu. Můžeme se podívat třeba za velkou louži. V USA stárne populace a v důsledku zvyšujících se dávek na příjemce je možné očekávat, že příští generace bude mít o 20 % nižší životní úroveň než ta současná.
Poslouchat o škrtech není nic příjemného. Bohužel zatím nikdo nepřišel na žádný způsob krátkodobého stimulu, který by vedl ke zvýšení výkonnosti a zaměstnanosti při přijatelných dlouhodobých nákladech. Konsolidace sice naproti stimulům přináší krátkodobé náklady, ovšem dlouhodobé náklady otálení s touto konsolidací jsou hodně vysoké.
Ideálním řešením by bylo zavést konsolidační program postupně, a to v převážné míře kontrolou výdajů. Nicméně by byla řadě politiků „sebrána moc“ přerozdělovat a tím si kupovat hlasy voličů. A to nemluvě o snížení možnosti odklánět do soukromých kapes.
