Listopad včetně tří předmikulášských dní sice z fondů odnesl 650 milionů korun, ale když uvážíme, že u fondů peněžního trhu odešla celá miliarda, není to tak zlé. Navíc v říjnu z fondů lidé vyzvedli 1,5 miliardy korun, takže se možná situace dokonce i uklidňuje. O tom, že nejde ani dlouhodobě o žádné drama, svědčí i celoroční ohlédnutí, kdy vidíme sice 5miliardový odliv, ale jen z peněžního trhu, což beztak nejsou žádné investice. Ostatní se tedy musely snažit alespoň částečně ten odliv vyrovnat, ovšem zase na druhou stranu nejde ani o žádnou slávu. 
Hvězdou roku byly jednoznačně dluhopisové fondy, které přivábily přes 3 miliardy korun. Ale právě nyní vidíme jejich odchod do zákulisí. Nejen se objevil první týden odlivu, ale také se prohlubují jejich ztráty. Na to lidé reagovali a pokles obliby je pochopitelný důsledek loučení s růstem výnosů. Za poslední měsíc vykazují dluhopisové fondy kolem 1% ztráty. A roční výnos má třeba náš největší ISČS Sporobond stále ještě přes 4 %, ale najdeme i fond s jen 1,5 %. Také zatím ještě až k 10 % se smějí fondy korporátních dluhopisů, ale na posledním půlroce již zbrzdily do průměru.
Také většina našich investorů a jejich 3 miliardy přišly do těchto fondů s křížkem po funuse. Ale bylo by naivní a zpozdilé myslet si, že tomu mohlo být jinak – such is life. Otázka zní: kudy dál?
Zatím se zdá, že štafetu třesoucí se rukou přebírají smíšené fondy a staronová šance by se mohla nabízet v zajištěných fondech. Akciové se sice krčí v koutě, ale pod nápisem „najdou tě“ a občas si někdo dodá odvahy (letos si dodala už miliarda korun). Navíc skoro sto tisíc lidí již kupuje akcie přes naše brokery přímo. A ty dividendové jsou asi nejlepším řešením.
Zděšení ovšem vzbuzuje již delší dobu bankovní statistika – představte si, že za posledního půl roku lidé na své vklady přidali jen 2,5 miliardy korun! To je suma, která ještě nedávno přicházela týdně. A teď na to potřebuje šest měsíců. Navíc (poněkud překvapivě) se nijak výrazně zatím neprojevuje odliv ze stavebního spoření, odkud odchází jen miliarda měsíčně. To z termíňáků odešlo za půlrok 30 miliard korun, a to vše nahradily snaživé běžné účty.
Jistě, na bankovních pobočkách se klientům cpou ve velkém „úžasné a bezpečné“ jednorázové pojistky, ale to pořád nestačí. Navíc si lidé jistě začnou postupně uvědomovat, že nejsou pojištěné jako vklady, což jim pro jistotu jistě nikdo neříká. A to ani nehovořit o tom, že všechny ty jejich peníze jdou do dluhopisů, které čeká jakási budoucnost, řekněme nestandardní. To jsou ta hezká slůvka, o nichž si můžeme myslet leccos. Ale znamenat může něco zcela jiného. Co třeba taková pěkná restrukturalizace? Ta může mít i krásně kulaťoučký význam reformy, ale i tvrdou verzi defaultu – tedy schopnosti splácet, lidově řečeno: krachu.
REKLAMA
Nová doba si zkrátka vyžaduje nová řešení. Stát se financuje tím, že banky, pojišťovny a penzijní fondy nakupují jeho dluhopisy. Krach státu se tedy vyřeší tím, že bankám a pojišťovnám stát půjčí další dluhopisy a penze budou nižší. Dluhy vzrostou a naúčtují se daňovým poplatníkům. Radostné perpetuum mobile. Jen nesmíte být daňovým poplatníkem ani (byť jen potenciálním) důchodcem.
Kdopak by se tedy divil, že Češi volí ten nejprověřenější finanční produkt – slamník?
