Ekonomická a politická moc Číny byla v minulosti jako na houpačce, po letech vzestupu přišlo období poklesu. V posledních dvou dekádách význam Číny jako politické a ekonomické mocnosti opět roste.
Růst čínské ekonomiky vyjádřený ukazatelem hrubého domácího produktu nemá v poslední dekádě konkurenci a překonává svým tempem vyspělé země. Čína tak patří mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa, v uplynulém desetiletí HPD rostlo v průměru o 10 % ročně.
Samozřejmě zaznamenala Čína i snížení tempa růstu, a to zásluhou finančních krizí. Od roku 2008 se světová ekonomika potýká s finanční a následnou dluhovou krizí, která citelně zasáhla především Evropu. A právě starý kontinent je čínským nejvýznamnějším obchodním partnerem, směřuje sem největší objem čínského exportu.
Dluhová krize v eurozóně způsobila útlum čínského průmyslu a exportu, přičemž se svezly i investice. Není proto divu, že se stále častěji hovoří o určité restrukturalizaci čínské ekonomiky směrem odklonu od domácích investic a exportu a výraznějšího posílení spotřeby a služeb. K tomu samozřejmě vzhledem k bohatnutí čínské populace postupně dochází, ale stále není domácí poptávka natolik silná, aby dokázala pokrýt výpadek exportu způsobený problémy na cílových exportních trzích.
Ve víru globalizace
V globalizovaném světě všechno souvisí se vším, respektive i mávnutí motýlích křídel v Číně může ovlivnit evropskou ekonomiku a opačně. S poklesem čínského exportu a dynamiky růstu průmyslu samozřejmě klesá i čínské HDP, a to až na úroveň kolem 8 %.
REKLAMA
Osmiprocentní růst hrubého domácího produktu se zdá být vynikající, co bychom za něj v české kotlině (potýkaje se s recesí) dali. Nicméně pro Čínu je toto číslo nízké. Pokles HDP Číny má za následek oslabení růstu světového hospodářství, a to se opět projeví v menším výkonu nejen evropské ekonomiky.
Horní hranice
Čínský hospodářský růst se opíral především o odvětví intenzivně využívající energetické zdroje, které se Čína snaží zajistit ve všech koutech světa. Nicméně kromě vysoké energetické náročnosti má toto spoléhání dopad i na životní prostředí. Záběry z čínských měst dusících se smogem zná asi každý.
Orientace na export tažený průmyslem, extenzivně využívající zdroje začíná dosahovat limitů, kdy jeho přínos začínají převažovat negativní důsledky. I sama čínská vláda pociťuje nutnost poněkud přesunout těžiště ekonomiky. Vzhledem k bohatnutí čínské populace se nabízí zvýšení domácí spotřeby. Prostor pro toto zvyšování tady je. Na čínském HDP se domácí poptávka podílí nejméně ze všech významných zemí světa.
I když to na první pohled nemusí tak vypadat, svých limitů začíná dosahovat i tzv. státní kapitalismus, tedy ovládání podniků státem. Tyto firmy produkují více než 50 % čínského zboží a služeb a zaměstnávají více než polovinu pracující populace. Jsou tedy hlavním článkem ekonomiky. Vláda jejich prostřednictvím kontroluje především tzv. strategická odvětví, tedy energetiku, rozvodné sítě nebo těžbu ropy.
REKLAMA
Vládou ovládané podniky rovněž snáze dosahují na různé investiční pobídky, což jim oproti menším soukromým společnostem přináší určitou výhodu. Nicméně využívání těchto pobídek s sebou přináší „tradiční“ nešvar státem řízených podniků. A to korupci a ekonomickou neefektivitu (tzn. prostředky jsou vynakládány na neefektivní projekty, v tom lepším případě mají problematickou návratnost).
Rozsáhlé vládou podporované investice byly anabolickými steroidy pro čínskou ekonomiku. Navíc k vyprodukování stejného množství produktů potřebuje čínská ekonomika stále více dluhu. Expanzivní fiskální a monetární politika má tendenci vést k občasnému „povyskočení“ inflace. To se projevuje v rostoucích cenách potravin, což je pro politiky citlivé téma.
Dalším limitujícím faktorem je, že Čína již tolik nemůže spoléhat na ekonomický růst tažený exportem, neboť domácí měna renminbi (jüan) od opuštění fixního kurzu k dolaru v roce 2010 zhodnotila o 10 %, přičemž za posledních deset let to bylo dokonce přes 40 %.
Připravit se na menší růst
Vzhledem k uvedeným limitům čínské ekonomiky se její restrukturalizace zdá být nevyhnutelnou. Ale i tato restrukturalizace má své úskalí. Služby, které by společně s domácí spotřebou měly zvýšit svůj podíl na HDP, jsou náročné na vzdělanou pracovní sílu, a to, i když se to nezdá, je v Číně problém.
Není tolik vzdělaných pracovníků, kolik ekonomika potřebuje. Částečně je to dané politikou jednoho dítěte zavedenou koncem minulého století. Svět se tak musí připravit na nižší čísla čínského růstu, a tím pádem i na nižší růst světové ekonomiky. Nicméně stále bude s velkou pravděpodobnost Země středu růst rychleji než vyspělé ekonomiky světa a její význam na finančních trzích bude i nadále stoupat.
