My Češi se domníváme, že náš daňový systém je velmi složitý. Pravda, mohl by být podstatně jednodušší. Ale to vlastně není nic proti tomu, jak si daně z příjmu zkomplikovali Američané.
Americký deník USA Today provedl začátkem roku malý pokus. Redakce vymyslela fiktivní rodinu Harryho a Wandy Baileyových se všemi finančními detaily. Poté tyto fiktivní "rodinné finance" dala k dispozici čtyřem daňovým expertům. Ačkoli záměrně nešlo o příliš komplikovaný případ, čtyři experti poskytli čtyři značně odlišné odpovědi.
Tato příhoda je jen drobnou ilustrací složitosti daňového systému v USA. Složitost má za následek, že během roku 2007 utratí americké domácnosti a firmy za plnění daňových povinností celkem šokujících 300 miliard dolarů. Tento odhad organizace Tax Foundation je možná nadsazený, ale i kdyby šlo o poloviční částku, stále je to neuvěřitelně mnoho. Američané, jednotlivci i firmy, zaplatí podle odhadů na daních z příjmu celkem 1500 miliard dolarů; náklady na "tax compliance" tedy řádově dosahují až desítek procent z celkového objemu vybraných daní. To je velmi nízká míra efektivity.
Zhruba 60 % poplatníků, včetně mnoha pracovníků IRS (Internal Revenue Service, což je americký ekvivalent Finančního úřadu) si na vyplnění daňového přiznání zjedná profesionála. "Kdyby Kongres a prezident Bush skutečně měli starost o americké rodiny a konkurenceschopnost amerických firem," komentuje USA Today "nastolily by zdravý rozum do daňového zákoníku, který rok od roku bobtná."
Američany mimořádně otravuje alternativní minimální daň, která komplikuje život hlavně drobným podnikatelům a která vnáší do jejich života nejistotu, protože Kongres si s ní hraje každý rok a vždy přijde s nějakou převratnou změnou. Kongres by dále měl zrušit velké množství výjimek zavedených v posledních letech a zavést moratorium na nové výjimky. Právě výjimky způsobují složitost a nákladnost při vyplňování. Ještě v roce 1990 činily celkové náklady zhruba 80 miliard dolarů – nyní je to již zmíněných 300 miliard.
REKLAMA
Podobné návrhy již padaly v minulosti, například v roce 2005, kdy zjednodušení navrhovali bývalí senátoři Mack a Breaux. Žádná skutečná politická síla si jich však nevšimla. K nejvýraznějšímu zjednodušení došlo za vlády prezidenta Reagana v roce 1986. Od té doby však daňový zákoník nabyl do neuvěřitelných rozměrů 67 204 stránek.
Mack a Breaux nejen že se nedočkali pochvaly, ale stali se předmětem útoků ze strany zájmových skupin. Současná podoba daňové legislativy je totiž výsledkem složité rovnováhy sil zájmových skupin a lobbistů. Výrazné zjednodušení zákonů by tuto rovnováhu nutně nabouralo. Současní politici, jak republikáni tak demokraté, proto raději nechávají břemeno na daňových poplatnících, než aby si znepřátelili zájmové skupiny, které financují jejich volební kampaně.
Tyto zájmové skupiny jsou neuvěřitelně početné: sahají od pěstitelů kukuřice přes pojišťovny a hypotéční banky až po církve. Je vlastně obtížné najít Američana, který by do nějaké zájmové skupiny nepatřil. To je také možné vysvětlení, proč se boj za zjednodušení daní nestal zatím lákavým předvolebním tématem. Daňový poplatník sice lamentuje nad složitým daňovým přiznáním a nelíbí se mu náklady na daňového poradce, ale když uváží daňové zvýhodnění své hypotéky, životní pojistky a soukromého penzijního účtu, možná se nakonec se složitostí smíří. Alespoň prozatím.
Z hlediska politologa jde možná o stabilní rovnováhu sil. Z pohledu ekonoma je tento systém samozřejmě neoptimální: nejlepší je samozřejmě rovná daň s naprosto minimálním (nejlépe nulovým) počtem výjimek. Proto bychom systém daní z příjmu měli považovat za jednu z mála věcí, kterou bychom od Ameriky raději neměli kopírovat.
