Kámen úrazu toxických dluhopisů? Investoři se málo zajímají
Nezkušení investoři mají dle odhadů AKAT (Asociace pro kapitálový trh) v „prašivých“ bondech několik desítek miliard korun. Své peníze už v kauzách jako EMTC, skupina Arca nebo Pietro Filipi zřejmě nikdy neuvidí. O tom, co je u korporátních dluhopisů kámen úrazu a jak se má retailový investor na tomto trhu orientovat, jsme si povídali s předsedou Asociace pro transparentnost investičního trhu Janem Eisenreichem.
Podle sněmovního tisku 993 má být do zákona o dluhopisech včleněn nový § 9a o náležitostech emisních podmínek u dluhopisů bez prospektu. Pomůže toto opatření?
Návrh změny zákona zavádí několik dalších informací, které je i podlimitní emitent povinen zveřejnit, zejména finančního charakteru. Dle mého názoru čím více informací o případné investici, tím lépe. Opatření pomůže tedy k tomu, aby informace byly přehledně na jednom místě.
Podle Ministerstva financí tak budou mít investoři dostatek informací pro to, aby si mohli udělat Scorecard. Bude to ale mít i nějaký širší praktický dopad?
Praktický dopad je otázkou. Z naší zkušenosti často investoři nečtou ani stávající verzi emisních podmínek, nebo jiného doprovodného dokumentu. V podstatě se spokojí s jednostránkovým marketingovým materiálem, který je samozřejmě patřičně podbarven. Občas to působí, že podobný postup zvolí i jejich poradci. Tedy praktický dopad opatření mít může, ale investoři musí mít ochotu se o investici zajímat.
REKLAMA
Existuje nějaký mechanismus, pomocí kterého by dával emitent držitelům dluhopisů zprávy o své aktuální finanční situaci do doby splatnosti dluhopisu? Anebo se o problémech dozvídají až při pozastavení výplat kupónu?
Jedním z takových mechanismů může být povinnost pravidelně zveřejňovat účetní závěrku ve sbírce listin. V emisních podmínkách také může být zakotvena informační povinnost emitenta, ovšem není to obvyklé. Nicméně emitent by byl sám proti sobě, kdyby neodpovídal na dotazy svých investorů (nebo jejich poradců), a pokud se tak stane, je vhodné začít být ostražitý.
Neměl by být prodej velmi rizikových dluhopisů retailovým klientům zakázán?
Předně – jak odhadnete danou rizikovost? Někde to bude jasné na první pohled, i když takové projekty mohou vyjít (i úspěšné firmy začínaly v garáži se studenty vyhozenými z vysoké školy). V dnešní době se potýkáme s insolvenčními řízeními proti společnostem, u kterých by dluhopisy podle „benchmarku“ nebyly brány jako rizikové (skupina Arca, Pietro Filipi, svého času prošel ZOOT reorganizací). Konkrétně v řízení se skupinou Arca pomáháme klientům s pohledávkami ve výši v řádech nižších stovek milionů korun a dá se odhadovat, že investoři získají zpět zhruba jen polovinu svých investovaných prostředků. Smutné pak je, že řízení skupiny Arca je jedno z lepších. V mnohých případech investoři přijdou o celou investici.
REKLAMA
A jak vlastně definujeme retail? Máme institut kvalifikovaného investora, ale pojem retail jako takový neexistuje. Obvykle směrujeme k veřejným emisím dluhopisů, kde jsou podmínky přísnější než u podlimitních emisí. Dluhopisový prospekt obsahuje obrovské množství informací k posouzení kvality investice, ale opět narážíme na zásadní problém – investoři nečtou.
Jakým způsobem by tedy bylo vhodné oblast korporátních dluhopisů upravit?
Lze si představit například povinný rating emitenta, který může podat jistou informaci. Ale i ta může být zkreslená, a navíc se v čase vyvíjet.
Je sice spousta odstrašujících případů, ale i řada firem, které se takto standardně financují. Jak se tedy má investor na trhu korporátních dluhopisů zorientovat?
REKLAMA
To je velmi těžká otázka. Jako základ bych doporučil – zajímat se. Dát si tu práci a dostupné informace si přečíst. Proto je regulace nastavená tak, že musí emitent tyto informace zveřejnit. Klienti často chodí s tím, že si nepřečetli ani těch několik stránek emisních podmínek, neví, kdy jim má být vyplacen výnos, kdy je splatnost dluhopisu. O emitentovi pak neví vůbec nic.
A podezřele vysoké výnosy.
Ano, pokud emitent nabízí výnos 15 % p.a. nebo dokonce vyšší, už je to neobvyklé. Navíc platí úměrnost čím větší výnos, tím větší riziko. Pak je na místě se ptát – má emitent nějaký majetek? Kolik má dluhů? Jakou má skladbu majetku? Je investice zajištěná? Kdo jsou vlastníci? Nejsou to jen bílí koně? V dnešní době je obrovské množství informací dostupné veřejně.
Co když se ve finančních datech investor neorientuje?
Pak by si měl najít důvěryhodného poradce, který se v problematice vyzná a nezajímá se pouze o výši provize. Dává smysluplné rady? Položil si výše uvedené otázky? Nebo jen prezentuje marketingový materiál od emitenta, kde je ideálně obrázek smějícího se člověka s pytlem peněz v ruce?
