Především se znovu objevuje představa, že geniálně napsaným zákonem lze zabránit nepravostem. To není pravda, nikdy to pravda nebyla a nikdy to pravda ani nebude. Nečestné, nemorální, doslova podlé a ani kriminální jednání nelze vymýtit legislativou. Takové jednání lze v některých případech postihovat a také trestat prosazováním zákona, tedy usilovným tlakem na jeho dodržování. Ovšem myslet si, že pokud zavedeme maximální regulaci a umístíme lidské jednání do vymezeného koridoru, že to povede k nějakému skvělému úspěchu – to je představa převzatá z komunistické teorie práva. Ať se na mne někteří poslanci, kteří se sami řadí do středu nebo dokonce k pravici, nezlobí, ale je to tak.
Co například má být obsahem nové legislativy? Tak třeba omezení roční průměrné sazby nákladů (RPSN) násobkem lombardní sazby České národní banky. Jinými slovy by šlo o cenový strop pro úvěry. To je jistě zajímavá myšlenka, ostatně různé cenové regulace se objevují v diktaturách často, regulace cen je nutnou součástí každého komunistického experimentu a v určitých zvláštních obdobích k regulaci přistupují i demokratické systémy. Například během válek.
V devadesátých letech existovala v České republice regulace růstu mezd, což byla regulace ceny práce s cílem omezit inflační tlaky. Ale ve skutečnosti regulace ceny nikdy neexistuje, protože požadované zboží se přesune mimo regulovaný trh. To znamená, že se dostane do roviny „občanské výpomoci“ a tam by bylo zavedení nějaké regulace v podstatě nemožné. Jinými slovy – ti, kdo nutně potřebují peníze a přitom jsou pro věřitele zjevně rizikovým zákazníkem, takže se nevejdou do regulované ceny, se přesunou z regulované oblasti do černé zóny. Je to stejné, jako za komunismu, když se pod pultem prodávalo zadní hovězí. Nic, co by starší generace dobře neznaly.
Zastropování ceny peněz možná zachrání nějakého konkrétního jedince nebo spoustu lidí od přijetí naprosto nevhodných úvěrů, ale nevyřeší problém. A ty, kteří se dostanou do opravdu vážné situace a budou ji potřebovat překlenout i za nesmyslnou cenu, to dotlačí do horších podmínek, než jaké mohli získat nyní.
Podobně je to s nápadem, aby finanční instituce (ať již banka nebo nebankovní firma) byla odpovědná za to, že půjčí pouze takovému klientovi, u kterého je pravděpodobnost vrácení peněz. To je poněkud přehnaná snaha o zavedení odpovědného jednání finančníků. Vytváříme podivuhodnou situaci – ve skutečnosti je 99,9 procent půjček poskytováno s představou, že tyto peníze budou také vráceny včetně úroků a to standardně, tedy bez vymáhání pohledávky. Většinou je vymáhání náročné, drahé a v podstatě se vyplatí vymahačům, nikoliv věřitelům. Případů, kdy věřitel připravuje“lidský materiál“ pro vymahače a to s cílem vytvořit situaci „vymáhání“, je ve skutečnosti málo. A znovu můžeme říci, že v podstatě snadno mohou být tyto případy vyvedeny z oblasti regulace a uskutečňovány dál.
REKLAMA
Potíž je v tom, že dokud bude poptávka po úvěrech mezi lidmi v nouzi, vždy budou tací, kteří se na tom pokusí vydělat i za tu cenu, že tyto nešťastníky pošlou do ještě větších problémů. Když nějaký poslanec nyní vytváří dojem, že on tomu dokáže zabránit dobře napsaným zákonem, bylo by stejně naivní mu věřit, jako je hloupé půjčit si peníze za třicet procent.
Ve skutečnosti by se měli poslanci zabývat daleko více efektivní výukou finanční gramotnosti. Je ostudné, že se v této věci nepodnikly rozumné kroky již před patnácti nebo alespoň deseti lety. Pokud bychom se touto problematikou začali zabývat včas, škody by byly minimalizovány a nedošlo by ani na nynější nešťastnou snahu omezit smluvní svobodu. Není možné vytvořit zákon, který by zabránil lidské naivitě, nevzdělanosti a případně vyslovené hlouposti.
