Centrální banky – bez „diety“ to nepůjde
„Staré jistoty se nakonec vždycky pod tíhou okamžiku změní.” Asi tak by se dala ve zkratce popsat situace, ve které se dnes nachází velké světové centrální banky. Vezmeme-li totiž v potaz uplynulou dekádu, významně se lišila od současnosti. Čím? Lze vyjmenovat celou řadu věcí, ale podívejme se nyní na změny v nastavení měnové politiky.
Po pádu Lehman Brothers, tedy v době finanční krize, a v případě eurozóny také v průběhu dluhové krize, zavedly měnové autority některé nástroje monetární politiky, které řada ekonomů označovalo, ať už přímo či nepřímo, za “měnový punk”. Jednalo se například o záporné úrokové sazby ze strany Evropské centrální banky, ale i jiných nezávislých měnových autorit, jako je Švédsko či Švýcarsko.
Ještě více rozšířeným nástrojem se ale stalo kvantitativní uvolňování a jiné bilanční politiky, kdy centrální banka od finančních institucí nakoupila dluhopisy a na oplátku jim poskytla likviditu. Tyto nekonvenční měnové politiky měly za cíl stimulovat ekonomiku.
Když už přicházely náznaky jejich opouštění a navrácení situace do normálních kolejí, všechna hospodářství zasáhl covid. Tato opatření se tedy vrátila a centrální banky nadále pokračovaly v nákupech aktiv a rozšiřování svých bilancí. Společně s fiskálními stimuly to znamenalo vypuštění peněz nekrytých produkcí do ekonomiky za cílem udržet pracovní místa a zabránit vysokému nárůstu míry nezaměstnanosti.
Těžké odvykání
Po znovuotevření ekonomik se udál poměrně logický vývoj. Fiskální a monetární expanze, kterou výše zmiňuji, měla za následek excesivní poptávku. Jelikož i přes mnoho podpůrných programů jsme byli svědky zbankrotování některých podniků a zpřetrhání dodavatelských řetězců (klasickým projevem byl například nedostatek čipů), nabídka neměla jak uspokojit poptávku, což může v ekonomice vyústit v jedinou věc. V růst cen.
REKLAMA
Místo toho, aby velké centrální banky přispěchaly na pomoc uhasit požár pomocí vyšších sazeb, pouze přihlížely, jak některé menší měnové autority, kupříkladu Česká národní banka, hasí své lokální ohně. A ještě popíraly, že by požár byl zase tak velký a prohlašovaly, že se uhasí sám, což nám slouží jako přirovnání k velmi často omílané tzv. transitory inflation, jejímž “propagátorem” byl hlavně guvernér Fedu Jerome Powell.
Není se čemu divit, že si centrální banky nechtěly připustit hrozbu dlouhodobě perzistentní inflace. Vždyť ekonomika poháněná levnými penězi a nadhodhocenými valuacemi akcií by si na zpřísňování měnové politiky zvykala velmi těžce. Navíc ECB má situaci o to těžší, uvědomíme-li si heterogennost ekonomik jejích členů.
Ta jí dlouho svazovala ruce, ale podle posledních vyjádření možnost přečkat inflaci bez zpřísňování měnové politiky kompletně vzdala. I přes vzrůstající výnosy ze státních dluhopisů předlužených států, jako jsou Itálie, Španělsko či Řecko, což fakticky znamená zvyšování obsluhu jejich dluhu, zde není očividně jiná možnost než zvyšovat sazby.
Hlavní message velkých centrálních bank
Jak nejdůležitější centrální banka – americký Fed, tak další významné v čele s ECB a Bank of England po dlouhém váhání vyhlásily boj s inflací. Zřejmě dospěly k názoru, že “vysedět” inflaci nepůjde, protože při její perzistenci se mohou odkotvit inflační očekávání, která se, jak nejlépe vědí Američané ze sedmdesátých let, poté stlačují velmi těžce. Navíc centrální bankéři přehodnotili některé mantry o nabídkových faktorech, o nichž tvrdili, že jsou hlavním motorem “headline” inflace. V ekonomikách totiž působí také poptávkové vlivy, které jsou dány právě zmíněnou fiskální expanzí a přehřátým trhem práce.
Z posledních zasedání jsme se dočkali změny sazeb o 50 bazických bodů jak v případě Fedu, ECB, tak Bank of England. Přestože vyšší úrokové sazby a celkově zpřísňování měnové politiky přinesou ještě větší ekonomické zpomalení, prioritou centrálních bank by měla být cenová stabilita. Právě ta je pro ekonomiku klíčovou a bez diety, tedy tzv. měnové restrikce, to prostě a jednoduše nepůjde.
Auror: Martin Kylar, analytik ECONET, redakčně upraveno
