Polemika toho, že výhody z deflační politiky plynuly především finančnímu kapitálu, a hospodářství chřadlo, zůstávala pod pokličkou. Mnohé polemiky vyvolala i soudobá politika kurzového závazku a oslabování kurzu koruny. Kdo chce mít slabou korunu? Kdo si přeje, aby kupní síla úspor klesala? I zde polemiky zůstávají pod pokličkou. Historické ohlédnutí ale napovídá, že se nestalo nic tak hrozného, nic, co by v historii nemělo precedent.
Nezávislost centrální (cedulové) banky
Podle Zákona č. 6/1993 Sb. o České národní bance je dnes měnová politika ovlivňující českou korunu v rukou sedmičlenné bankovní rady, jejíž členy jmenuje a odvolává prezident republiky. Osud české koruny je tak do značné míry v rukou prezidenta a sedmi vyvolených vysokoškolsky vzdělaných odborníků – zákon říká, že člen bankovní rady musí být „v měnových záležitostech nebo v oblasti finančního trhu uznávanou a zkušenou osobností“.
Členové bankovní rady jsou vysoce nadstandardně placení, aby byla podpořena jejich nezávislost. Kytičkou na kráse jejich nezávislosti může být, že jejich rozhodování ovlivňuje zájem o jmenování na druhé funkční období – tedy snaha přizpůsobit se přáním prezidenta jako osoby mající jmenovací pravomoc.
Když v roce 1919 oddělením měny vznikla československá koruna, žádný nezávislý úřad centrální banky neexistoval a rozhodnutí byla v rukou politiků. Bylo to přechodné období, vědělo se, že kredibilita v zahraničí bude vyžadovat samostatné instituce. Správa měny tak zprvu probíhala pod taktovkou Bankovního úřadu ministerstva financí. Byl to státní úřad náležející pod ministerstvo financí, řízen byl Bankovním výborem, kterému předsedal ministr financí.
Obrázek 1: Česká národní banka se k prvorepublikové historii hlásí a oznamuje, že „centrální bankovnictví bylo vždy pevně spjato s vývojem politické a hospodářské situace v naší zemi“.
Zdroj: ČNB
REKLAMA
Umělé oslabování koruny ze strany ČNB, které započalo právě před dvěma roky, vyvolalo mnoho ohlasů. Objevily se hlasy souhlasné i nesouhlasné, do polemiky se dostaly i emoce. Ke krokům nezávislého úřadu a monetární politiky se začaly vyjadřovat různé zájmové skupiny, včetně čelních politických představitelů. Je to vlastně i logické, jakékoli manipulování s měnou, které je v moci měnové politiky, někomu z kapsy bere, a jinému do kapsy dává.
První ministr financí, Alois Rašín (1867 – 1923), jemuž byla připisována příslušnost k tajnému výboru tzv. hospodářské Maffie, byl zastáncem silného kurzu koruny a jejího umělého posilování. Kolařík píše, že „Rašín byl přímo vášnivě zaujat myšlenkou, že za jeho vlády se nesmí v Československu stát nic tak potupného, jako byla … devalvace v Rakousku za napoleonských válek. To by nebylo důstojné národa, který právě dobyl samostatnosti.“
Jenže Karel Engliš (1880 – 1961), tvrdil, „že bez devalvace to nepůjde, že to bude nejlepší rozřešení“. Samotný Engliš často vystupoval „proti příliš vysokému kursu Kč v cizině“, konstatoval Jaroslav Kolařík v knize Politika a peníze: Karel Engliš, bojovník o stabilisaci, vydané v roce 1937.
Spor prvý: Zadržet část bankovek při kolkování?
V čele soudobého sporu o měnovou politiku v kontextu devizových intervencí stojí Institut Václava Klause, v čele sporů o měnovou politiku prvorepublikového Československa stál Karel Engliš. Když okolkováním rakouských korun mělo vzniknout dočasné oběživo československých korun, propukla fáma, že se při kolkování část peněz zadrží.
Jak upozornil Jaroslav Kolařík, 11. února 1919 Engliš zřejmě ještě nevěděl, že Rašín bude při kolkování bankovek určitou část odevzdaných bankovek zadržovat jako nucenou půjčku, a v Lidových novinách věc komentoval takto: „Takové osamostatnění naší měny (totiž kolkováním) jest bezpodmínečně nutné a nejvýš naléhavé a jistě se brzo stane. Ale tohle nebude žádná náprava měny, to bude jen ochrana. To nebude žádné odkolkování v tom smyslu, že by se platnost snížila. (…) Obavy ty vznikly z některých návrhů, aby se při okolkování bankovek část (navrhuje se i polovina) držitelům odňala. To by bylo také nerozumné opatření. (…) Nevěřte žádným platným pověstem, neobávejte se, že budou bankovky lidem konfiskovány, nebo že budou odkolkovány, tj. znehodnoceny.“
REKLAMA
Obrázek 1: Při vzniku československé koruny v roce 1919 byla část původních bankovek při kolkování zadržena – vidíme okolkované uherské a rakouské koruny.
Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „uherská koruna kolkování rakouská“
Engliš asi předpokládal, že jím vyslovované argumenty proti zadržování peněz při kolkování budou přesvědčivé, a že k tomu nedojde. O necelý měsíc později ale široká veřejnost na vlastní kůži pocítila, jak hluboce se Engliš mýlil – část peněz byla skutečně zabavena jako nucená půjčka.
Jak se píše Kolařík: „Rašín usiloval aspoň o 60 procent, který by mohl zadržet. Proti tak vysoké částce nevystupoval jen Engliš, který ovšem nechtěl zadržovat vůbec nic, nýbrž i nejbližší Rašínovi přátelé. (…) jeho vládní návrh nakonec (…) zní: část bankovek, předložených k okolkování, které pro oběh pravděpodobně nutny nejsou, nejvýše však 50%, z oběhu stáhl a tyto zpět nevydané bankovky prohlásil za státní zúročitelnou zápůjčku se strany věřitele nevypověditelnou, se strany státu kdykoli splatnou.“
Engliš opatření veřejně kritizoval: „Vláda z opatrnosti neřekla, jaké účinky si slibovala od tohoto opatření. Jelikož nelze zákrok hospodářské politiky hodnotiti než vzhledem k zamýšlenému účelu, dostává opatření, jehož účel není precisován, příchuť pokusu.“ Engliš také rozebíral nepříznivé účinky, které zadržení poloviny bankovek mělo, mimo jiné svádělo k falšování kolků.
REKLAMA
Zadržení bankovek při kolkování mělo být opatřením k upevnění koruny a zabránění jejímu poklesu, který by hrozil, kdyby se na trhu objevily bankovky doposud poschovávané doma a ležící v bankách. Engliš navrhoval jinou formu zadržení nadměrného oběživa – čtyřprocentní půjčku: „Dnes jest jasno, že předložilo-li obecenstvo 4 až 5 miliard k okolkování (…), že úhrn zadržených bankovek může činiti nejvýše asi půl třetí miliardy korun. Nebyla by čtyřprocentní půjčka vynesla totéž?“ – zde jako i v celém článku citujeme knihu Jaroslava Kolaříka Peníze a politika.
Kolařík otázku zadržení části kolkovaného oběživa takto: „A nakonec musíme dodat, že prakticky to všechno tehdy v prvních měsících po převratu nedopadlo ani tak, jak chtěl Rašín, ani tak, jak se obával a veřejně vyslovoval Engliš. Zadržení bankovek při okolkování nemělo obecně zdaleka těch nepříznivých následků, jaké prorokoval Engliš, ovšem také proto, že nebylo zdaleka tak pronikavé a důsledné, jak chtěl Rašín.“
Kolařík se snaží i vyjádřit k tomu, která koncepce byla lepší: „Ale kdybychom měli odpovídat na otázky, zda by bylo bývalo lépe, kdyby se byla na počátku života nové republiky uskutečnila koncepce Englišova, octli bychom se v rozpacích. Rozhodovat otázku, co by bylo, kdyby, je vždycky velmi těžké.“
Svou úvahu pak autor knihy Peníze a politika uzavírá následovně: „Ve prospěch Rašínův hovoří zcela zřejmě jeho přímo fascinující vliv na většinu obyvatelstva, nadšení, které uměl Rašín rozpoutat, by asi sotva vzbudil Engliš svou argumentací v podstatě vědeckou. (…) Jinak ovšem vypadá věc, díváme-li se na ni s hlediska pozdějšího boje o deflaci (…).“
Spor druhý: Rašínova deflační politika umělého posilování koruny
„Všechny tyto rozpory v nazírání se ovšem projevily daleko ostřeji a výrazněji později, když v roce 1922 byla zahájena veliká debata o deflaci,“ píše Kolařík. Zatímco soudobá měnová politika usiluje o reflaci, tedy cenovou inflaci podpořenou slabší korunou, Rašín usiloval o opak. Silný kurz koruny měl tlačit na pokles domácí cenové hladiny a to znovu vyvolávalo spor o měnovou politiku.
Engliš s Rašínovou deflační politikou hlasitě nesouhlasil a v té souvislosti věc komentoval třeba takto: „Zkušenost, nabytá s 50procentním zmenšením držby bankovek, snad už vyléčila všechny, kdož si od něho slibovali částečnou nápravu měny a pokles cen. Ceny neklesly a nemohly klesnouti, ba spíše v některých odvětvích stouply, poněvadž výrobce musí nyní platiti vysoký úrok, který přiráží k výrobnímu nákladu, a má nesnáze úvěrové.“
Naopak Engliš byl proti posuzování stavu měny podle směnných kurzů. Nechme opět promluvit Kolaříka: „Engliš dovozoval, že přirozený poměr mezi domácí a cizí měnou je nakonec dán tím, co se v obou zemích za měnovou jednotku vyrobí a koupí. (…) Od tohoto přirozeného poměru se kursy mohou odchýlit podle okamžitého stavu platů do ciziny a z ciziny a podle nabídky nebo poptávky po cizích platidlech, které z tohoto stavu platů vyplývají. Dokonce je možno úmyslně a uměle dost dlouho působit na skutečné kursy a držet je nad přirozenou úrovní nebo pod ní.“
Důležitá je podpora vývozu: „Prospěch nebo škodu je přirozeně třeba hledat v poměru k cizině, při němž se peníze uplatňují, tj. při dovozu a vývozu. A tu pak ovšem účinek vysokých kursů je nepříznivý. (…) uměle vysoký kurs měny nám může dělat zdánlivě dražší výrobu.“
Svět se mění a s ním i měnová politika
Engliš nadčasově uvažoval o potřebě ustálení kupní síly peněz, bez nutnosti neprodleně měnu navázat na zlato: „Že konečným cílem úpravy naší měny má býti opět zavedení měny zlaté – a o tom jsou celkem všichni experti zajedno – , jest pouze důsledkem snahy po ustálení směnné hodnoty našich peněz.“ Stoupenci kovové peněžní teorie tehdy byli Englišovými úvahami pobouřeni a hovořili o „módních teoriích“.
Vývoj dal ale módním teoriím zelenou, a jakékoli snahy o reformu globálního měnového systému usnuly na vavřínech. Nad skutečností, že dnes významné centrální banky ve velkém monetizují vládní dluhy a že politika nulových úrokových sazeb činí dluhovou službu snesitelnou, by asi Engliš kroutil nevěřícně hlavou. Svět už není takový, jako býval.
V průběhu sta let se i měnová politika proměnila – ještě před sto lety převládalo paradigma kovové teorie peněžní, úsilí o krytí peněz zlatem. Dnes je jako normální považován systém, který umožňuje konkurenční devalvace – umělé oslabování domácí měny pro podporu vývozu. Když už vyslovíme polemiku a spor o měnovou politiku v kontextu devizových intervencí, neměli bychom zapomínat i na polemickou politiku nulových úrokových sazeb, která činí tíži akumulovaného dluhu snesitelnou. Ale svět se prostě veze na jedné vlně.
