Československá fikce zlatých dvacátých let

Traduje se, že prvorepubliková éra Československa byla z hlediska hospodářského čímsi jedinečným, na co musíme být hrdí. Uplatňovaly se nové vynálezy, technologie a způsoby organizace výroby, došlo k rozmachu průmyslu a bankovnictví. Někdy se mluví o „zlatých dvacátých létech“, realita byla ovšem poněkud jiná.

Když se v roce 1918 rozpadla rakouská monarchie, velký trh se rozložil na státečky, kde si každý chtěl hrát na svém písečku. Bylo to v době, kdy bylo běžné platit šekem, rozhlasové vysílání bylo v plenkách a elektřina byla vymožeností, která postupně měnila svět. Ve Spojených státech začal Ford pohyblivou montážní linkou, výrobou ve velkém, skokově zvyšovat produktivitu výroby. To Evropa se vzpamatovávala z velké války, a měla nakročeno k tomu, aby se přestal uznávat volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu.

Válka skončila, a vznikem mnoha států sledujících svůj zájem byl učiněn první krok k válkám obchodním a měnovým. Cesty a komunikace přeťaly hranice, vznikly bariéry obchodu a vzájemně prospěšné směny. Na našem území mnozí jásavě hovořili o tom, že máme republiku, je „malá, ale naše“.

Hospodářsky nekompaktní sdružení

Ano, „malá, ale naše“, jenže z hospodářského hlediska byla první republika poněkud nekompaktním soustátím. Byly tu „české“ země lemované často národnostně i jinak smýšlejícími Sudetami, Slovenskem s pásem územím národnostně vyznačujícím se maďarskou národností obyvatelstva, a Zakarpatím obývaným Rusínci.

Československý národ, o kterém se začalo hovořit, dostal prostor, aby dokázal, že prostřednictvím orgánů, kterými si „svrchovaný lid dává zákony, uvádí je ve skutek a nalézá právo“, dokáže budovat prosperitu a podmínky pro zvýšení životní úrovně při „účinné, rozumné a spravedlivé vládě, která vyloučí všechny zvláštní výsady“. Prostor k tomu ale nebyl velký, díky vypuknutí druhé světové války se existence první republiky datuje do let 1918 – 1938.

^REKLAMA

V „českých“ zemích sice zůstala velká část předválečného průmyslu, tento ovšem ovládali vlastníci, kteří se ocitli za hranicemi nově vzniklého státu. Hospodářské vedení podniků bylo nostrifikací nuceně převáděno do republiky, často i způsoby, které by v dnešním světě a za dnešních podmínek fungování světa asi vyvolávaly i arbitráže.

Agrární Slovensko se vyznačovalo zaostalým zemědělství, šlo o „zaostalou část Uher“. Zakarpatská oblast, tehdy označovaná jako Podkarpatská Rus, se stala součástí republiky „na základě dobrovolného připojení podle smlouvy mezi hlavními a přidruženými mocnostmi“. Tvořila nejvýchodnější část s hranicemi s Rumunskem, byla to země, která „k hospodářskému a společenskému rozvoji teprve pomalu dospívala“ a která byla napříč historií více či spíše méně dobrovolně připojována k tomu či jinému státnímu celku.

Dopravní propojení mezi západní a východní části republiky bylo minimální, stávající dopravní síť byla orientována ve směrech ze severu na jih, k Vídni a Budapešti. O situaci vypovídají i statistiky, říkající, že v roce 1929 mělo v českých zemích elektrickou přípojku přes 80 % obyvatelstva, na Slovensku kolem 25 % a na Podkparpatské Rusi jen 10 %.

Nově vzniklou republiku bezesporu zaměstnávaly a zdroje odčerpávaly ozbrojené konflikty, kdy bylo nutné v ozbrojených sporech a potyčkách řešit spory s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o Slovensko. Na území republiky byla tedy pestrá národnostní skladba obyvatel, a několik oblastí lišících se nejen národnostně, ale i používaným jazykem, mentalitou i ekonomicky.

Obrázek 1: „Malá, ale naše“, republika, ořezaná o Sudety. Již první republika byla hospodářsky a měnově značně nesourodou ekonomiku, kdy jednotlivé regiony přišly o odbytiště a možnosti bezcelního obchodu s nejbližšími sousedy.

Zdroj: Bing.cz

Hospodářské dění bylo tehdy zásadně ovlivňováno idejemi hospodářského nacionalismu. Panoval silný vliv národovectví, za kterým se možná někdy ukrývaly i zájmy a snahy o dobývání renty – získání jistých výhod na úkor jiných národů a národností.

^REKLAMA

Když byly továrny ovládány „německým“ kapitálem, bylo v českých kruzích voláno po kapitálu „českém“,  „českých“ bankách, a „českém“ podnikatelském duchu. Říkalo se, že „hospodářské závislosti na německém průmyslu a bankách je třeba se zbavit“ (Kosatík, 1996). Nelze opomenout, že „československý národ“ tvořili nejen Češi a Slováci, ale i Němci, Maďaři, Rusíni a další národnosti.

Poválečné peripetie a hospodářské útrapy

V prvních letech samostatnosti se  republika potýkala s poválečnou krizí. Předcházející světová válka znamenala všeobecné zchudnutí, strádání a hlad. Vládl nedostatek potravin a surovin, spotřeba byla omezována přídělovým systémem.

Vedení války monarchie financovala inflací, finanční aktiva nebyla krytá hodnotami, naopak vytvořené hodnoty byly proplýtvány ve válečné vřavě. Kupní síla peněz byla znehodnocena, rakousko-uherská cedulová banka financovala válečné úsilí inflací, tj. monetizací dluhu a tiskem peněz. Vůči nově vznikajícím státům panovala v zahraničí nedůvěra, ochota poskytovat na úvěr dodávky surovin nebo čehokoliv jiného byla minimální.

Pro přiblížení použijme citace z projevu, který zazněl v roce 1918 ve sněmovně: „Řeklo se: Přivezeme si. Já bych si přál, milí kamarádi, abychom si mohli přivézti podle libosti, ale myslím, že v tomto počínání budeme na dohlednou dobu omezeni z různých příčin; jednak proto, že celková výroba silně klesla nejen u nás, nýbrž také v těch zemích, odkud bychom se na přívoz spoléhali, a pak, vy všichni víte to nejlépe – máme voziva? Máme lodní prostor? Já nechci děsiti, ale ptejte se lidí, kteří se touto materií obírali; my budeme rádi, když v dohledné době dostaneme tolik uhlí, co potřebujeme pro uvedení v pohyb našich nejpotřebnějších motorových sil.“

Mnohé zpracovatelské podniky stály a nevyráběly, protože neměly suroviny – a když nevyráběly, nemohly vyvážet a získávat devizy potřebné pro nákup surovin a jiných dovozů. V takových problémech byly třebas textilní továrny, které neměly na nákup bavlny valuty – „stroje stály a dělníci nedostávali výplaty“ (Kosatík, 1996). Protože došlo k finančnímu rozvratu a odstřižení finančního systému od rakouských bank, ocitly se přádelny na našem území bez surovin.

Banky v čele s Živnobankou vytvořily syndikát, který usiloval o dojednání zahraničních úvěrů. Zákonem 186/1919 Sb. převzal stát garanci za úvěr poskytnutý „v cizině sdružení bank na nákup surovin v cizině“. Za surovinový úvěr se tedy zaručila i československá vláda, vzniklo nákupní a prodejní družstvo Československých přádelen bavlny, které zahraniční úvěr čerpalo. Výroba se rozběhla, nicméně družstvo o pár let později skončilo v nucené likvidaci a musela následovat sanace a spory o úhradu zahraničních úvěrů. Kolik z toho nakonec zaplatila státní kasa, když podle k tomu vydaného zákona nastoupilo ustanovení „vnuceného likvidátora“, se už nedozvíme.

V dobách rakousko-uherské monarchie byl její rozlohou pro formující se průmyslovou a jinou výrobu zajištěn odbyt, z existujících absolutních a komparativních výhod vznikaly hospodářské vztahy a toky zboží, lidí i kapitálu. Z hospodářského pohledu lze tedy říci, že rozpadem soustátí na vzájemně soupeřící malé státy, byly tyto vazby zpřetrhány, vznikly nové bariéry. Naopak uvnitř nově vzniklých států mohly své zájmy uplatňovat skupiny usilující o dobytí renty ve svůj prospěch.

^REKLAMA

Obrázek 2: Washingtonská deklarace zahraničního odboje vyhlašující svrchovanou a nezávislou Československou republiku, hovořilo se o „československém národu“, zásadách občanských svobod, vnitřní i zahraniční politice a státním systém budoucího státu.

Zdroj: Bing.cz

Od Washingtonské deklarace k autostrádě

V podmínkách samostatnosti bylo nutné navázat a upravit vztahy se zahraničními partnery, zajistit dovoz surovin a odbyt produkce atd. Jak píše Jaroslav Kosatík „vzhledem k závislosti ekonomiky na exportu představovala největší nebezpečí hrozící hospodářská izolace“. Hranicemi oddělené země v důsledku ztráty a rozpadu trhů tratily, kdo byl dříve třebas v centru dění, se ocitl na místě, kde lišky dávají dobrou noc.

Vyhlášením samostatnosti „přišel stát o dobrodiní bezcelního obchodu se svými nejbližšími sousedy“, po rozpadu Rakouska-Uherska ztratily české země ony výhodné podmínky a musely se vypořádávat se státními i celními hranicemi a nově začít soutěžit s více či méně férovou konkurencí z jiných zemí. Opomenout také nelze bariéry vytvářené politickými a měnovými rozepřemi, meziválečné období se stalo učebnicovým příkladem obchodních a měnových válek.

Demokracie, všeobecné hlasovací právo, slib stejných práv národním menšinám. Ne, nechceme zde rozebírat jiné než hospodářské aspekty. Washingtonská deklarace slibovala, že „Československý stát provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vykoupeny pro domácí kolonizaci, šlechtické výsady budou zrušeny“. Vedle toho bylo deklarováno, že „náš národ převezme svůj podíl z rakousko-uherského předválečného dluhu (…). Hospodářsky významná a chování ekonomických hráčů ovlivňující byla asi i deklarace, že „naše ústava povede k účinné, rozumné a spravedlivé vládě, která vyloučí všechny zvláštní výsady a zakáže třídní zákonodárství“.

Více čehokoli, co by se hospodářskou koncepcí nově formovaného státu zabývalo, se do deklarace nedostalo. Toho, že „síly temnoty posloužily vítězství světla – vytoužený věk lidskosti svítá“ se ovšem lidé nenají, a tak mohl v roce 1938 Jan Baťa konstatovat, že hospodářsky se stát za dvacet let existence moc kupředu neposunul: „Roku 1938 stojíme před obdobím, v němž musíme dokázati, že dovedeme formu tohoto státu, již jsme získali a uhájili, přeměniti ve vyspělý stát. Tento vyspělý stát jako celek sociální, hospodářský, jako celek dopravní netvoříme.“

Citujeme nyní z knihy „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“. Baťa se ohlíží za dvacetiletou existencí státu, netuše, že mu zvoní hrana, a říká, „že jsme prozatím vybudovali a uhájili pouze formu jednotného státu, neboť jsme dosud neučinili nic – se zřetelem na velikost úkolu (…).“

Baťa nezůstal ve filozofické rovině, navrhoval konkrétní projekty, kterými by se hospodářství posunulo kupředu. Jedním z nich byla československá autostráda, která by zajistila dopravní spojení mezi západní a východní částí republiky. Vize se realitou nestala, první republika i auostráda v roce 1938 skončily v propadlišti dějin. Na Československou republiku zůstaly vybledlé vzpomínky na „zlatá“ dvacátá léta, po čsl. autostrádě zůstaly v polích a lesích chátrající betonové objekty.

Obrázek 3: Receptem na nezaměstnanost a krizi měla být autostráda spojující oba konce republiky, na západě od Chebu až po Velký Bočkov na Zakarpatí u hranic s Rumunskem.

Zdroj: Bing.cz

Chybějící hospodářská koncepce

Věčný kritik by možná řekl, že hospodářský plán pro novou republiku při jejím vzniku chyběl. O reformách se hlavně řečnilo: „Aby naše republika provedla celou řadu hospodářských a sociálních reforem, že bude se to díti nejen na vrub jednotlivých tříd a zejména zaměstnavatelův a kruhů bourgeoisie, ale jsme si též vědomi, že půjde to i na vrub státu.“ Existoval sice „Návrh zákona hospodářského“, ale v tom bylo pouze v hrubých rysech nastíněno, jak budou podchyceny zahraniční platby, jak budou placeny daně, kdo bude muset ohlásit své majetky, jak bude ministr financí řešit měnové uspořádání nebo třeba jak budou fungovat úřady a „devizová ústředna“.

Leccos z těchto představ se také uplatnilo a uskutečnilo, podle původního Návrhu zákona hospodářského měla být založena „česká říšská poštovní spořitelna s působností pro celý obvod říše české“, umožňující provádět bezhotovostní platby. V realitě sice nešlo o „říši českou“, ale Československou republiku, a ona plánovaná „česká říšská poštovní spořitelna“, nakonec nesla název Poštovní úřad šekový. A pobočky této platební sítě byly i v Zakarpatí, kdesi u hranic s Rumunskem.

Obrázek 4: V roce 1919 byly zákonem 140/1919 Sb. položeny základy pro bezhotovostní platby na území republiky vznikem Poštovního úřadu šekového. Šek byl před sto lety běžným platebním nástrojem bezhotovostních plateb.