Chcete uložit peníze bez rizika? Máte smůlu…

České domácnosti mají naprostou většinu peněz uloženou v bankách včetně stavebních spořitelen. I investiční produkty typu podílových či penzijních fondů využívají zpravidla v jejich konzervativní variantě. Tím se ale rizika nezbaví. Pouze investiční riziko vymění za riziko jiné. A vítězem je stát, kterému pomáhají platit dluhy.

Peníze uložené v bankách v současnosti vynáší méně, než kolik činí inflace. Není to neobvyklý jev. Naopak. Jen ve výjimečných letech spořicí účty dosahují vyššího výnosu než inflace a přináší tak alespoň nějaké zhodnocení. Termínované vklady to také občas dokáží, ovšem za cenu uzamčení peněz na několik let.

Nad inflací se z bankovních vkladů dlouhodobě drží pouze stavební spoření – a to jen díky státnímu příspěvku. Sice tak tímto produktem konzervativní střadatel může inflaci překonat, ovšem rizika se beztak nezbaví. Není velké, ale existuje. A čas od času se projeví mnohem intenzivněji. Jedná se o politické riziko v podobě změny podmínek zejména státního příspěvku, který i podle nálezu Ústavního soudu mohou politici zcela zrušit. Se současnou populistickou vládou je takové riziko ale opravdu minimální.

Riziko inflace přeje rozhazovačnému státu

Inflace představuje u konzervativních investic nejvyšší riziko. Pokud vklad nevydělá více, než kolik činí inflace, jeho hodnota se snižuje.

^REKLAMA

Inflace naopak svědčí dlužníkům v čele se státem. Dlužníci si půjčili určitou jistinu, za kterou platí zpravidla pevný, předem sjednaný úrok. Vzroste-li inflace, reálné úročení dluhu se sníží. Navíc se reálně sníží i jistina – nesplacená část dluhu.

Ve vztahu se státem se hovoří dokonce o inflační dani – ražebném. Některé státy nedokáží od svých obyvatel vybrat dostatečně efektivně daně, a tak ražebné využívají zcela cíleně pro vylepšení státního rozpočtu.

Peníze bez rizika? Ani v bance

Česká republika je v ekonomicky dobré kondici, byť dlouhodobě deficitní státní rozpočet může budit opačný dojem. Jakmile se zemi ale přestane dařit, což při současných desetimiliardových slibech snad všech členů vlády může přijít při prvním zpomalení ekonomiky, může stát využít netradiční způsoby sanace deficitního hospodaření.

Peníze v bankách jsou sice pojištěné, dokonce na 100 % hodnoty až do výše 100 tis. EUR. Ovšem to neznamená, že na ně nemůže být (samozřejmě zákonem) uvalena majetková daň. To v době finanční krize předvedl Kypr, když zdanil peníze uložené v kyperských bankách jednorázovou daní ve výši 10 %.

^REKLAMA

Že je Kypr daleko? Stačí se podívat za severní hranici do Polska, kde se stát zbavil části dluhů tím, že zrušil dluhopisy uložené v penzijních fondech. Státní dluhopisy, ty, které jsou považovány za téměř zcela bezpečné. Jsou ovšem pouze tak bezpečné, jak důvěryhodný je stát, který je vydal.

Téměř zanedbatelné riziko je nevyplacení peněz při krachu banky. Závazky za banku přejímá Fond pojištění vkladů při Garančním systému finančního trhu, který je navíc součástí evropského systému a může si půjčit i na mezibankovním trhu či požádat o pomoc českou vládu. Aby za zkrachovalou banku lidé peníze nedostali, muselo by dojít k tak velkým potížím celého finančního systému, že už by to stejně nehrálo velkou roli. V takovém okamžiku by peníze pravděpodobně ztratily svou hodnotu zcela.

Transformované fondy: Více rizika než jistoty

Čeští střadatelé mají rádi jistotu. Tu jim nabízí u dlouhodobých investic transformované fondy, u nichž nesmí penzijní společnost v žádném roce připsat záporný výnos. Z toho ovšem plyne hned celá řada rizik.

Prvním z nich je inflace. Za připsání nezáporného výnosu ručí penzijní společnost. Ta, aby mohla nezáporný výnos garantovat, musí investovat skutečně opatrně – a to znamená s nízkým, ale jistým výnosem. Nízkým tak, že překonat inflaci může být problém.

^REKLAMA

Druhé riziko je obdobné polské konfiskaci. Transformované fondy mají naprostou většinu peněz investovánu do českých státních dluhopisů. A pokud by se českému státu nedařilo, může se v Polsku inspirovat i česká vláda…

Třetí riziko plyne ze skutečnosti, že nezáporný výnos (byť ze zákona) musí zajistit penzijní společnost. Penzijní společnosti v Česku jsou téměř všechny vlastněny velkými nadnárodními koncerny, u nichž se mohou pochlubit i ratingem vyšším než Česká republika. Ovšem i tak se může stát, že se jim dařit nebude, výnosu nedosáhnou… a raději podnikání v Česku ukončí. Střadatelé by v takovém případě mohli mít smůlu.

Stavební spoření? 20 tis. Kč ročně, nebo s dalším rizikem

Stavební spoření dokáže překonat inflaci a riziko snížení či zrušení státního příspěvku je minimální. Má ale jiný háček. Aby bylo efektivní a inflaci skutečně překonalo, musí střadatel spořit nejvýše 20 tis. Kč po dobu 6 let, navíc na poplatkově optimalizovanou smlouvu. Chce-li spořit víc nebo déle, má smůlu.

Řešením bývá využití „dalších rodných čísel“ v rodině. Např. rodičů či prarodičů, dětí… S tím je spojeno ovšem nové riziko. Je-li smlouva napsaná na „jiné rodné číslo“, jsou prostředky uloženy také na jiného vlastníka. U dětí jeden čas musel o zrušení stavebního spoření dokonce rozhodovat opatrovnický soud. To již nemusí. Ale bude dospělý příbuzný ochotný peníze i se zhodnocením vrátit?

A i když bude ochoten vlastník „jiného rodného čísla“ peníze vrátit, může se stát cokoli. Například může zemřít. Pak i „jeho“ stavební spoření půjde do dědického řízení, z něhož může neoficiální vlastník peněz přijít zkrátka.

Peníze bez rizika? Nelze, ale…

Rizika se nezbaví ani investor, ani střadatel. Riziko lze ale optimalizovat a řídit. Jedním z nástrojů je vhodná diverzifikace (rozložení) portfolia. Při dlouhodobém spoření v řádu desítek let se navíc ukazuje, že „rizikové“ investice v podobě akcií či akciových fondů přináší mnohem jistější a lepší výsledky než investice „konzervativní“.