Hlavními předvolebními šlágry jsou:
- Společné zdanění manželů,
- snížení daně chudým,
- vyšší zdanění bohatců.
Toto je z druhé strany politického spektra doplňováno idealistickými hesly typu:
- V ČR je rovná daň a
- daně zvyšovat nebudeme.
Společné zdanění manželů
Jistě ho ještě pamatujete. Princip společného zdanění manželů byl v tom, že se příjmy manželů sečetly, rozdělily na dvě poloviny a každý z manželů z této poloviny platil daň. Tak se manžel, který vydělával výrazně více (nebo nejlépe a typicky když manželka nevydělávala vůbec, protože byla např. na mateřské dovolené) dostal do daňového pásma, které bylo zdaněno nižší sazbou daně. Po sečtení obou daňových povinností byla celková daň nižší, než kdyby ji platil manžel sám z celého svého příjmu.
Již z tohoto malého resumé je zřejmé jedno základní pravidlo. Společné zdanění manželů lze použít jen u daňového systému s více daňovými pásmy. U rovné sazby daně nedává smysl.
Pokud někdo slibuje znovu zavést společné zdanění manželů, musí nutně plánovat zavedení více daňových sazeb, než jen stávající sazbu, případně sazbu pro bohatce. Aby společné zdanění dávalo smysl, musela by být zavedena např. druhá sazba okolo 19 % zhruba pro příjmy nad 200 000 Kč ročně. A to samozřejmě ve svém důsledku znamená vyšší zdanění střední třídy.
Společné zdanění manželů je vhodné jen pro malou část manželství. Je nevýhodné pro všechny ostatní a je paradoxně nevýhodné i pro stát. Mělo svůj smysl v situaci, kdy byl každý srozuměn se skutečností, že existuje vícepásmový daňový systém. Zavádět ho dnes je velmi diskutabilní.
REKLAMA
Snížíme daň chudým
To je heslo, na které každý slyší. Kdo by nechtěl vyšší příjmy. Ale jde to vůbec? Stačí si vzít k ruce některou z kalkulaček příjmů a trochu si pohrát. Následující příklady myslím jasně dokazují, že pro snížení daní tady v podstatě žádný prostor není.
Jak to tedy je?
Předpokládejme, že zaměstnanec pobírá 10 000 Kč měsíčně. Daň z příjmů je v tomto případě 2 010 Kč. Nicméně každý plátce uplatňuje slevu z daně, která činí 2 070 Kč měsíčně. Takovýto zaměstnanec neplatí daň z příjmů žádnou. Výsledná daňová povinnost je nulová (-60 Kč).
Samozřejmě platí zdravotní a sociální pojištění, v součtu 1 100 Kč.
A pokud bychom použili případ pro rodinu se dvěma dětmi, vychází ještě zajímavější čísla. Taková rodina neplatí, pokud jeden z manželů (nejčastěji manželka na rodičovské) nevydělává, vůbec nic při příjmu něco málo pod 19 000 Kč. Trochu nevýhoda je, že se přeplatky vrátí až při vyrovnání daní. Nicméně slevy na daních za poplatníka, 2 děti a nevydělávající manželku jsou pro tento příjem stejné, jako součet daňové povinnosti a placeného pojistného.
Kde je tady prostor pro snižování daní chudým? To by již musel stát vyplácet daňové bonusy.
Zvýšení daní bohatcům
To je vděčné téma a v podstatě proti němu nelze mnoho namítat. Problém je, že je to jen heslo, akceptovatelné jen psychologicky nebo politicky, ovšem s minimálním potenciálem finančního zisku pro státní pokladnu.
V rozboru mezd zaměstnanců ČSÚ je uváděno za rok 2008 jen necelých 13 000 zaměstnanců, kteří mají průměrný měsíční příjem vyšší jak 100 000 Kč. Pokud právě tento plat má být hranicí pro vyšší sazbu, pak budou zisky eráru téměř nulové.
REKLAMA
Toto heslo bývá spojováno s jiným: „Všichni, chudí i bohatí, platíme stejně“, s podtextem, že je to nesolidární.
Za prvé je zásadní rozdíl, jestli jako měřítko použijeme relativní vyjádření v procentech, nebo v absolutní hodnotě v korunách. Ale co plní pokladnu? Procenta nebo peníze? A i v relativním vyjádření v procentech je nepřesnost. V Česku není rovná daň. V Česku je rovná sazba daně. Je to zásadní terminologický rozdíl a jeho následky jsou opravdu zajímavé.
Ve skutečnosti se procento odváděné daně z příjmu a pojistného mění podle nominální výše mzdy. Jde o to, že daň se vypočítává z příjmů pomocí rovné 15 % sazby daně, ale od hodnoty takto vypočítané daně se následně odečítají slevy z daní. A ty jsou konstantní, nezávislé na výši příjmu. Proměnlivá hodnota mínus pevná částka musí dát různé relativní hodnoty celkových odvodů vůči pevné, hrubé mzdě.
Velmi jasně je tato skutečnost vidět na příkladech. Údaje platí pro součet daně a pojistného.
Při průměrném („superhrubém“) platu 23 500 Kč dostane zaměstnanec po započtení slevy na poplatníka 18 262 Kč. Odvede tedy celkem 22,29 % ze svého hrubého příjmu. Při platu 100 000 Kč dostane zaměstnanec 70 970 Kč. Daň s pojistným je již 29,03 %. Při platu 10 000 Kč dostane zaměstnanec 8 960 Kč. Daň s pojistným je pouhých 10,4 %.
A pokud počítáme pouze daň z příjmů, vypadá procentní řada pro („superhrubé“) příjmy 10 000 Kč, 23 500 Kč a 100 000 Kč takto: 0 %, 11 % a 18 %. Takže i v tom relativním vyjádření odvádí „bohatci“ více.
A ještě jedna věc hraje velmi významnou roli. Lafferova křivka. Přesunutí zdanění do vyšších sazeb vůbec nebude znamenat absolutní zvýšení výběru. Může znamenat dokonce spíše pokles. Stát prokáže jen svoji necitlivost. Naopak při snížení sazby daně se v roce 2008 vybrala vyšší daň z příjmů právnických osob.
REKLAMA
Nebudeme zvyšovat daně
Toto heslo příliš nekoresponduje s představami současné exekutivy na způsob snížení schodku státního rozpočtu. Ta navrhuje zvýšení DPH, spotřební daně, daně z převodu nemovitostí a daně z nemovitostí.
Dopad daně z nemovitostí a daně z převodu nemovitostí je jednoznačný, jde o striktně matematický výpočet. U daně z nemovitostí by to ovšem chtělo snížit koeficient navýšení sazby, který je jen na rozhodnutí obce. A daň z převodu si to nezaslouží. Ještě nedávno se uvažovalo o jejím zrušení. Jenže, když ona se tak snadno vybírá…
Zjistit přínos pro stát u DPH a spotřební daně je již složitější. Nejde tvrdit, že pivo zdraží o 40 haléřů. To je nesmysl. Buď nezdraží vůbec a odnese to majitel restaurace na svém zisku, nebo zdraží naopak nejméně o 1 Kč a majitel vydělá víc než stát.
Ani u DPH nelze uplatnit prostou matematiku. Zdražení o 2 % nepřinese státu jen ta 2 %, ale teoreticky mnohem více. Výběr DPH byl vloni 255 mld. Kč. Copak by stát dělal tak nepopulární kroky jen kvůli 5 mld. Kč? Pokud se zvedne DPH u potravin o 2 %, zvýší se finální cena nejméně o 5, ale troufám si tvrdit, že až o 10 %. Zdražovat se bude totiž několikrát a vždy z vyššího základu, než se výrobek stane zbožím na pultě.
Myslím, že obdobný trend v DPH šel vypozorovat již v minulosti. Snížení DPH např. v restauracích snížení cen v podstatě nepřineslo. Ale zvýšení o procento se projeví několikanásobným nárůstem.
Osobně mně vychází, čistě teoreticky, přínos zvýšení daní o nejméně 50 mld. Kč ročně. A to je již příjemná částka pro erár, ale dost vysoká částka na to, aby se uplatnil Peltzmanův efekt. Může se snadno stát, že zdražení povede ke snížení spotřeby, nižší výrobě a tím ve výsledku k nižším odvodům. Ano, Peltzman se neuplatňuje jen u aut, platí obecně u každé (a nejen státní) regulace.
Pokud je naším cílem snížení státního dluhu, nevystačíme jen s úsporami. Bude nutné zvýšit příjmy státního rozpočtu. A v době krize jiná možnost než zvýšení daní, snad jen na přechodnou dobu, k dispozici není.
Jak to vše dopadne
To uvidíme velice brzy. A zbývá jen doufat, že před případným schválením podobných návrhů si vezmou politici k ruce tužky a kalkulačky a třídní ideologii naopak odloží. Předkladatelé populistických návrhů by si měli uvědomit, že daňový systém není prostor pro nějaké úřednické hrátky a nedomyšlená (nebo snad naopak přesně vykalkulovaná?) hesla. Jeho nejvyšší předností by měla být stálost a tendence na snižování sazeb.
