Existuje velmi reálná hrozba, že státní důchody nebude možné vzhledem k výhledům v demografickém rozložení obyvatel profinancovat v současné výši. Proto se hledají nějaká řešení – a volba padla na důchodové fondy.
Je to na první pohled velmi dobrá myšlenka, zvláště při aplikaci financování z části povinných odvodů. To je ten velmi (politicky) diskutovaný „opt-out“. Je to zřejmě jediné východisko. Je nutné si však uvědomit jeden velmi závažný problém, který s tímto systémem souvisí, a to je inflační znehodnocení vkladů ve fondech.
V průběžném důchodovém systému inflační znehodnocení úspor nehrozí. Aktuálně vložené prostředky jsou obratem vypláceny těm, kteří jsou v důchodu. Ale ve fondu by měly být uloženy dlouhodobě, až do doby odchodu do důchodu.
A co s nimi udělá inflace, je vidět v následující tabulce, která udává, jakou hodnotu bude mít jedna koruna po uplynutí uvedeného období při dané míře inflace.
|
Roční míra inflace |
5 let |
10 let |
15 let |
20 let |
25 let |
30 let |
35 let |
|
2% |
0,82 |
0,67 |
0,55 |
0,5 |
|||
|
3% |
0,86 |
0,74 |
0,64 |
0,55 |
0,48 |
0,41 |
0,36 |
|
4% |
0,68 |
0,45 |
0,31 |
0,25 |
Poznámka: Inflační koeficient pro inflaci 2 % za 10 let je 1,22. To znamená, že 1 Kč bude za těch 10 let znehodnocena 1,22krát. Bude mít tedy hodnotu 1/1,22=0,82.
Skutečnost není zas tak krutá. Pokud spoříme 30 let, podléhá první třetina vložených prostředků v průměru 25leté inflaci, druhá třetina 15leté a poslední třetina jen 5leté inflaci. Za 30 let se tedy konstantní vklad neznehodnotí při 3% inflaci na 41 % vkladu, ale „jen“ na 66 % [ (0,86+0,64+0,48)/3].
Tento matematický exkurs byl nutný, aby byl zřejmý téměř fatální vliv inflace na vložené prostředky. Výnosy fondu musí být nutně vyšší než inflace. Jinak je spoření ztrátové. A to hned implikuje otázku.
Za jakých podmínek bude opt-out výhodný?
Odpověď je již částečně daná. Výnosy musí být vyšší jak inflace. Současné konzervativně investující fondy jsou v reálných číslech v podstatě na nule. Jediný „zisk“ jsou státní příspěvky. Ale i ty jsou inflací znehodnoceny.
Problém je v tom, že příspěvky jsou pevné, ale vklady mohou být rozdílné. To ztěžuje možnost exaktně stanovit relativní ztrátu vzhledem k výši měsíční úložky. Ale u vkladu 500 Kč a inflaci 3 % musí být výnos roven 4 %, aby byla inflační ztráta státního příspěvku vyrovnána. U vyšších měsíčních vkladů je to o trochu méně. Obdobně se poněkud sníží požadavek na výnos po schváleném relativním snížení státního příspěvku vzhledem k výši vkladu.
Aby bylo investování opravdu výnosné a nešlo jen o konzervaci reálné hodnoty vkladu, měl by se výnos pohybovat alespoň někde okolo 6 %. Ovšem riziko ztráty u takto nastavených výnosů by bylo pochopitelně vyšší. A u nových fondů by šlo v případě ztráty o pokles zůstatku na účtu.
Ve světle těchto úvah a čísel je výhodnost podobné investice diskutabilní. Výhodou je, že na účet půjde použít i část pojistného odváděného zaměstnancem. Návrh MPSV je formulován: „Z 28 % pojištění by 4 % šla na účet ne fondu. U platu 20 500 Kč by tak šlo na osobní účet 860 Kč.“ A to vše za podmínky, že si budeme sami spořit 2 % ze svého.
Poznámka: Zdá se, že se do výpočtu nebo do zápisu vloudila drobná chyba. Buď by mělo jít o 820 Kč připsaných na účet, nebo o 21 500 Kč platu.
Spoření 6 % z platu může přinést na první pohled pěkná čísla. Ale kde bude za 30 let reálný příjem? A nezapomeňme na inflaci… Ta sníží reálné penze, respektive výnosy, asi o 1/3. A téměř jistě se v průběhu 30 let objeví opět nějaká krize, která může výnosy a zůstatky na účtu pěkně redukovat.
Jsou tu i další otázky, jejichž odpovědi jsou pro výběr důchodového systému zásadní:
- O kolik se v rámci 3. etapy důchodové reformy sníží důchod garantovaný státem?
- Sníží se pro všechny, nebo jen pro ty, kteří využijí opt-out?
- Nebo se sníží diferencovaně?
Takto podané výsledky vypadají dost pesimisticky. Domnívám se však, že opt-out je zatím jediné rozumné řešení, které odpovídá současné realitě a současnému myšlení.
Podchytit a zásadním způsobem redukovat výdaje státního rozpočtu a vytvořit jednoduchý štíhlý státní důchodový systém by byl první předpoklad. Dále omezit výdaje na sociální systém s tím, že prioritní sociální dávkou bude důchod, by bylo řešení daleko efektivnější, než různé podpory kdečeho a kdekoho. A zcela nepochybně by taková „dávka“ byla zasloužená. Byla by tady hlavně pro ty, co celý život pracovali.
Ostatně, nebylo by od věci pokusit se kompletní systém sociálních dávek koncipovat jako daňové úlevy, případně bonusy k daním z příjmů.
