Dušan Hradil: Naším cílem je zodpovědný spotřebitel
Jak by podle názoru Ministerstva financí měla vypadat ochrana spotřebitele na finančním trhu?
Obecně by měla směřovat k základnímu cíli, jímž je spotřebitel, který dělá informovaná rozhodnutí na finančním trhu, za která je schopen nést odpovědnost. Aby mohl tuto odpovědnost skutečně nést, potřebuje mít především dostatek informací – transparentních, úplných, srovnatelných.
Když má informace, potřebuje také finanční gramotnost, aby dokázal informace vyhodnotit. To znamená, že musí umět zhodnotit dopady svých rozhodnutí na jeho rodinný rozpočet a dokázat vyhodnotit jednotlivé parametry finančních produktů.
Třetím pilířem ochrany spotřebitele je pak zajištění rovného postavení vůči poskytovatelům finančních služeb. To jest dát mu možnost prosazovat a chránit jeho zájmy a práva, např. cestou mimosoudního řešení sporů. Do této skupiny opatření patří také zavedení možnosti odstoupit od smlouvy, pokud zjistí, že smlouva mu nevyhovuje nebo že správně neporozuměl podmínkám (tzv. cooling-off period, která bude zavedena u spotřebitelských úvěrů od června 2010 – pozn. red).
Jak do tohoto konceptu zapadá činnost pracovní skupiny při Ministerstvu financí, kterou vedete?
Pracovní skupina k distribuci na finančním trhu původně vznikla z myšlenky nastavit určité standardy odbornosti, neboli kvalifikační předpoklady distributorů na finančním trhu. Vychází ze třech zmíněných pilířů ochrany spotřebitele, kdy říkáme, že zákazník má mít dostatečné informace. A právě ty by měl dostat kvalifikovaným způsobem, resp. od osoby s odbornou kvalifikací. Chtěli bychom tedy, aby distributor měl dostatečnou kvalifikaci jak pro nabízení finančních produktů, tak pro poskytování informací o nich.
REKLAMA
Zhruba před rokem a půl se ukázalo, že by bylo vhodné distribuci pojmout komplexně. Rozhodli jsme se neřešit tedy pouze kvalifikační standardy, ale podívat se na celou distribuci, kde jsme identifikovali řadu problémů.
Pracovní skupina tedy řeší distribuci komplexně – od architektury, tedy otázek, kdo vůbec působí v rámci distribuce finančních produktů a jak jsou nastaveny vztahy mezi osobami a distribučními kanály, přes nastavení požadavků na osoby provádějící distribuci, vč. požadavků na kvalifikaci, až po pravidla, jak by měla distribuce probíhat, tedy pravidla jednání se zákazníky a pravidla výkonu činnosti.
Proč pracovní skupina vznikla?
Důvody vzniku skupiny jsou prakticky dva – prvním je zájem zástupců trhu spolupracovat s regulátorem právě na platformě takové skupiny, druhým pak námi identifikované problémy v distribuci zejména v některých odvětvích finančního trhu, které považujeme za nutné řešit.
Jaké jsou nedostatky v současné podobě distribuce finančních produktů?
Hlavním nedostatkem, resp. příčinou, je nevyváženost požadavků napříč sektory. Máme zde sektory kapitálového trhu a pojišťovnictví, kde existují konkrétní požadavky na distributory. Na druhé straně pak zejména sektor úvěrů, ale také některých spořících produktů, například stavebního spoření, ve kterém pravidla neexistují.
Na kapitálovém trhu máme vedle obchodníků investiční zprostředkovatele a vázané zástupce. Je přesně dáno, kdo za koho odpovídá. Jsou stanoveny podmínky, za nichž můžete získat povolení k činnosti. Jsou nastaveny požadavky na kvalifikaci jednotlivých osob jednajících s klienty. V pojišťovnictví najdeme také jasné vymezení distributorů i požadavky na kvalifikaci, byť odlišně koncipované.
Naproti tomu v jiných sektorech finančního trhu přesně nevíme, kdo v rámci distribuce působí. Vyjma kapitálového trhu a pojišťovnictví je zprostředkování vykonáváno jako živnost volná v rámci společného oboru s řadou dalších činností a my nejsme schopni z živnostenského rejstříku zjistit, kolik osob například zprostředkovává spotřebitelské úvěry či stavební spoření. Dále neexistují požadavky na odbornou kvalifikaci osob působících v distribuci, neexistují pravidla jednání s klienty. A samozřejmě chybí jasné vymezení odpovědnosti. Pokud je nesprávným jednáním distributora způsobena škoda, tak není vždy stanoveno, kdo by měl za škodu odpovídat.
Sektor úvěrů je vnímán jako problematický, na druhou stranu asociace, která sdružuje úvěrové a leasingové společnosti se nepřipojila k nedávno zveřejněným doporučením pracovní skupiny…
REKLAMA
Česká leasingová a finanční asociace řekla, že s některými doporučeními souhlasí, nicméně jsou určité dílčí body, u nichž by viděla trochu jiné řešení, než jaké je konsensuální v rámci pracovní skupiny. Proto se nepřipojila ke všem doporučením jako celku. Nicméně asociace byla součástí pracovní skupiny, a tak je to také uvedeno v textu doporučení.
Systém, který by měl být podle doporučení nastaven, by počítal pouze se dvěmi úrovněmi distributorů – samostatným zprostředkovatelem a vázaným zástupcem. Přesto i v tomto konceptu zůstává několik aktuálně částečně problematických bodů, např. „tipaři“. Pokud někdo dodá jen tip na klienta, bude moci i nadále za to inkasovat provizi.
Tipařství v tomto projektu, jak je pojat, nepovažujeme za distribuční službu. Je to trochu jiná činnost, byť může být honorována nějakou menší provizí. Nepovažujeme ji za součást distribuce do té míry, aby byla součástí navrhovaných pravidel. Proto je tipařství vyňato.
Také zatím nedošlo ke shodě v tzv. „labelingu“. Dnes označení „finanční poradce“ může používat prakticky každý, kdo se jakýmkoli způsobem dotýká libovolných finančních produktů. A také se tomu tak děje. Vidíte perspektivu shody na rozlišování jednotlivých „kategorií“ distributorů?
Rozlišování je velmi důležité, protože spotřebitel by měl vědět, s kým jedná a jakou službu dostává. Teď se trochu vracíme na začátek, kdy jsem říkal, že hlavní problém je v rozdílné regulaci mezi sektory. Ten skutečný věcný problém spočívá v tom, že my v řadě sektorů ani nevíme, kdo s klientem jedná. Nejsou institucionalizované jednotlivé stupně. To chceme udělat a je otázka, jak budeme jednotlivé stupně nazývat.
Na trhu existují určité „zavedené značky“ – např. pojišťovací makléři, hypoteční makléři. Obě tyto kategorie distributorů mají dokonce svoji asociaci. A teď je na místě otázka, zda by mělo být jejich označení zákonem chráněno. Je možné uvažovat o konceptu labelingu, kdy by bylo řečeno, že pojišťovacím makléřem se může nazývat pouze ten, kdo splní určité definiční znaky.
Úskalí tohoto řešení je v situaci, kdy máme různé typy makléřů na finančním trhu – pojišťovacího a hypotečního. Kdybychom pro každého makléře měli úplně jiné definiční znaky, znamenalo by to odklon od jednotného označování distributorů na celém trhu. Najednou bychom měli jednoho makléře fungujícího jinak než druhého makléře z jiného sektoru. Pro klienty to znamená více labelů a větší zmatek. Pokud by se podařilo nastavit jednotnou definici slova „makléř“, a pak k němu přidávat jen přívlastek (makléř vkladový, pojišťovací, úvěrový apod.), pak by pro klienta samotné označení makléř jasně identifikovalo konkrétní typ distributora. Přívlastek by jen vymezil sektor, ve kterém působí.
Zatím jsme nenašli shodu na definici slova makléř tak, aby fungovala napříč celým finančním trhem. Proto v této oblasti pracovní skupina nevydala konkrétní doporučení nad rámec konstatování, že chránění názvu obecně je věc prospěšná.
A co pojem „poradce“? V současnosti je velmi často substitutem slova „zprostředkovatel“. Jak se skupina staví k poradenství versus zprostředkování?
Je to řečeno velmi správně „poradenství versus zprostředkování“, neboli dvě činnosti. To je odlišení našeho pohledu např. od slovenského, který rozlišoval osoby, tedy poradce a zprostředkovatele. My jsme v rámci pracovní skupiny ve shodě v tom, že by bylo vhodnější odlišit činnosti než osoby.
Můžeme v závěru práce dojít například k tomu, že vymezíme činnost „poradenství“ a činnost „zprostředkování“. A každá osoba – distributor – bude moci poskytovat jednu, druhou, nebo obě služby. Ale klient by měl vždy vědět, jakou službu dostává.
REKLAMA
V rámci propagace a jednání s klientem by měl každý sdělovat informace pravdivě a neměl by spotřebitele klamat. Asi se všichni shodneme na tom, že klamavým označením by bylo označení se poradcem, pokud neposkytuji poradenství, ale poskytuji pouze zprostředkování. Ale abychom mohli naplnit definiční znak klamavého označení, pak musíme skutečně vymezit jednotlivé činnosti.
Kromě pravidel jednání při poradenství můžeme nastavit i speciální kvalifikační požadavky na poradce – kupříkladu úvěrového, pojišťovacího nebo obecně finančního. Ale tyto otázky teprve budeme diskutovat, nerad bych předjímal, co a jak skupina doporučí.
Materiál zmiňuje několik možností, jakými by poradce či zprostředkovatel na finančním trhu měl prokazovat svou kvalifikaci. Jedna z možností je skládání zkoušek u certifikované nestátní organizace, druhou možností je, že způsob prokázání odbornosti bude ponechán na rozhodnutí poradce, který má kvalifikaci prokázat. Ke kterému z těchto způsobů se spíše kloníte?
Nerad bych dělal závěry, neboť ty přijdou až na závěr diskuse. My jsme téma způsobu ověřování odborné kvalifikace otevřeli až v létě, tedy na konci první etapy práce pracovní skupiny. Měli jsme pouze málo času jej prodiskutovat. Proto jsme si toto téma nechali otevřené i na druhou fázi a chceme se jím zabývat.
Otázkou je, jak nastavit systém, aby nebyl zbytečně administrativně náročný, aby skutečně fungoval, na druhou stranu aby garantoval určité minimum.
Jedna z cest je říci, co má každá osoba jednající se zákazníkem umět a znát, zhruba tak, jak je to v současnosti na kapitálovém trhu. Skutečná aplikace bude záviset na zodpovědnosti nadřízených osob nyní investičního zprostředkovatele na kapitálovém trhu, do budoucna samostatného zprostředkovatele, a také na tom, kdy přijde Česká národní banka na dohled a prověří, zda skutečně dochází k ověřování znalostí podřízených osob.
Druhým způsobem je pustit do odvětví pouze osoby, u kterých se objektivním způsobem odbornost ověří předem. A to by byla cesta zkoušek. Pak přichází na řadu otázka, zda má zkoušky organizovat stát, jak je tomu nyní u pojišťovacích zprostředkovatelů pro stupeň 2 a 3, nebo zda-li bychom neměli jít cestou akreditace externích subjektů, jako u zkoušek pro stupeň 1.
Výhoda druhého způsobu spočívá také v možnosti oddělení ověření odbornosti od udělení povolení k činnosti. Každá fyzická osoba by si mohla nechat vydat kvalifikační průkaz, do něhož může sbírat razítka, že splnila určitou zkoušku, např. odborné způsobilosti prodávat životní pojištění, stavební spoření, spotřebitelské úvěry… Kvalifikaci by byl možné „sbírat“ např. v průběhu vysokoškolského studia, pokud škola učí příslušné předměty a náplň odpovídá požadavkům v akreditaci. Student po absolvování školy by již měl svůj kvalifikační průkaz a mohl s ním hledat práci např. u samostatných zprostředkovatelů jako vázaný zástupce.
Ve zveřejněném materiálu pracovní skupiny je řada nedořešených otázek. Jak bude činnost skupiny pokračovat dál?
Pracovní skupina začala fungovat v březnu a první milník jsme měli v létě po sedmi jednáních, kdy jsme uzavřeli doporučení ve fázi, v jaké jsme nalezli shodu. Tato doporučení byla také zveřejněna.
Na přelomu září a října začala druhá fáze činnosti pracovní skupiny, kde máme hlavní cíl projít problematiku pravidel jednání a systému ověřování odbornosti. Další milník máme na přelomu roku, kdy by měl být zformulován druhý set doporučení.
V roce 2010 bychom chtěli připravit teze budoucí právní úpravy. Paralelně by bylo vhodné, aby skupina pracovala dále, protože to, co skupina navrhne obecně jako konsensus, je třeba rozpracovat do detailu. I budoucí legislativa bude muset jít do určité míry podrobnosti a je vhodné toto paralelně diskutovat s trhem na pracovní skupině.
Tuto pracovní skupinu považujeme za fungující platformu, kde sedí u jednoho stolu zástupci nás, ČNB, dvou spotřebitelských asociací a všech relevantních profesních asociací. Máme možnost najít společné řešení a ihned získat zpětnou vazbu k předloženým návrhům.
Děkuji za rozhovor.
