Dohodli jsme se tedy, že postupně bude zvát své klienty, kteří projevili o investování zájem. Já budu s klienty mluvit, zrealizuji investici, a z odměny jí přenechám třetinu.
Vypadalo to, že spokojení budeme všichni. Klient (nakonec zůstalo u jednoho) měl zkušeného poradce, já sympatického klienta. Kolegyně se mohla učit a ještě dostala třetinu provize. Ale právě v tom byl háček, jak se ukázalo.
Třetina provize za zprostředkování investice totiž byla pro poradkyni zvyklou na provize za životní pojistky překvapivě malá. No, řeknu vám, byla z toho velká nepříjemnost.
Když jsem v její přítomnosti klientovi vysvětloval, jaké jsou poplatky ve fondech, byla kolegyně nadšená, jak je to pro investora výhodné. Nějak nedomyslela, že nižší poplatky mají nějakou souvislost s odměnou pro zprostředkovatele.
Napsala mi jeden mail, v němž mě obvinila, že jsem se s ní nevyrovnal poctivě. Když jsem vysvětlil, jak to s poplatky a provizemi je, napsala mi strohou zprávu, že jsem to mohl říci rovnou. Že by se kvůli pár stokorunám neobtěžovala.
REKLAMA
Pro dokreslení dodám, že jsem se obtěžoval já – jel jsem za klientem sto kilometrů z Prahy do její kanceláře. Věřte, že jsem tam nejel kvůli uložení těch dvou set tisíc. Jel jsem tam podpořit neznámou paní, která chtěla svým klientům začít poskytovat lepší služby. Máte pravdu, taky mi to dneska připadá bláhové.
