Šel kolem jedné třípísmenkové a potkal skupinku poradců. „Pojďte ke mně“ říkal panáček, „dám Vám víc peněz za stejnou práci“. „Ale my jsme spokojení“, odpověděli poradci. „Hm hm hm a nenutí Vás vedoucí k práci?“ nahlodával kulturu jiné firmy. „Inu nutí, nutí.“ „Tak pojďte ke mně, nemusíte nic, ani na školení a můžete si prodávat, jak chcete.“ „Inu tak my jdeme.“, odpověděli poradci. A takhle to šlo dál a firma rostla a rostla. Poradci si sice většinou vydělali méně, než ve své původní firmě, ale zase se po šéfovi naučili lanařit, takže si to částečně kompenzovali na rozdílovkách.
Šéf panáček mezitím poradce od jinud lanařil a lanařil až pak velmi tvrdě narazil. Ostatní firmy se spojily a zarazily mu to. Po čase ho jeden kamarád a majitel velké firmy pozval do své kanceláře. Ale než panáček dopajdal od asistentky do kanceláře pana majitele, oslovil mu ředitele. Bylo jasné úplně, že lanaření je chorobné. První nemoc tohoto druhu. Horší než drogová závislost.
I šel jednou panáček kolem třípísmenkové a potkal uklízečku. „Pojď ke mně uklízet, dám Ti víc.“ A nabídl paní mobil, auto, 40.000,- hrubého a koště zdarma. I paní šla tedy.
Šel panáček kolem třípísmenkové a pomlouval konkurenci, když tu náhle k němu přiběhl pes ředitele třípísmenkové a panáček neváhal ani minutu a psa oslovil: „Pojď ke mně hlídat, dám Ti víc“. A pes nic. Tak panáček naplnil pytel kostmi a psa na ně nakonec zlanařil.
A když pak panáček zjistil po letech, že má ve firmě 15 ředitelů pro korporátní klientelu a oni nic nedělají, že tam má poradce, kteří nic neumí a nechodí na školení, protože nemusí, a firma není poradenská, ale bouchačská, řekl si: „Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Nevím co s firmou a musím se zbavit své lanařící choroby.“
REKLAMA
A jak řekl, tak udělal. Firmu prodal za mnoho milionů třípísmenkové. I se psem, kočkou a děckem pana ředitele. No jo, ALE ALE co teď s těmi penězi, že?
Co takhle si založit pivovar a lihovar. A panáček šel a zlanařil všechny sládky k sobě, pak všechny lihovarníky a …
…a své nemoci se nezbavil bohužel.