V neděli jsem si poslechl nové album kapely Mňága a Žďorp. Zkoušel jsem vnímat texty, když už se hudební nápady téhle partičky dvacet let opakují a recyklují.
Na konci osmdesátých let zpívala Mňága o nesvobodě v komunistické „kleci“. V devadesátých letech o lásce a o ubíjejícím životě na malém městě. A pak jako by už nebylo o čem. Stejný pocit jsem měl i z nového alba.
V pondělí jsem si šel na Smíchově do banky vyzvednout novou platební kartu. Po dvaceti minutách čekání to zarezonovalo.
Celou dobu mi totiž v hlavě zněla melodie úvodní skladby, jejíž hlavní motiv jsem z textu původně nevypreparoval: Máme tady novou klec. Její mříže se utahují s každou nově otevřenou bankovní pobočkou, s každým uzavřeným životním pojištěním, s každým úvěrem. S každým rodinným nákupem v hypermarketu. S každým závazkem vůči telefonnímu operátorovi.
Zpěvák kapely Petr Fiala zpívá o tom, jak sedí v bance a čeká a čeká na vyřízení hypotéky. Kouká na křečovitě rozesmátou reklamní rodinku „z papundeklu“, která je opřená o zeď a má představovat rodinné štěstí.
REKLAMA
Manažer pobočky se někde zpozdil, a tak čeká dál. Představuje si, že se bankéři asi cestou do práce rozvázala tkanička. Nebo ho srazil motýl. Čeká a čeká. Nakonec se sebere a jde domů.
Právě tenhle osvobozující moment je ale ta největší „depka“. On se totiž vrátí, nemůže jinak. Při tom nekonečném čekání na platební kartu mě tahle písnička potěšila. Stejně jako tenkrát za Jakeše pecka Ne, teď ne (…až jindy. Tak kdy? Na svatýho dyndy!).
