Ekologické šílenství aneb Investice? Jedině zelené…

Investiční trh se točí stejně jako oděvní průmysl v módních vlnách. Není tomu tak dávno, kdy investiční společnosti houfně zakládali fondy zaměřené na země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína), protože tato nekompaktní oblast s rozdílným historickým i ekonomickým vývojem získala mediální podporu a přitáhla zájem investorů. Po finanční krizi tyto fondy vesměs vymizely a byly pohlceny většími sestrami zaměřenými na rozvíjející se trhy.

Nyní se módní vlna obrací k ekologickým investicím. Evropská unie se již před mnoha lety rozhodla, že obětuje část své mezinárodní konkurenceschopnosti ve prospěch ochrany životního prostředí. Šla do takových extrémů, že např. automobilky nebyly schopny plnit nařízené emisní limity, a tak hledali skulinky, které je přivedly do aféry Dieselgate. A touha po ekologii jde ještě dál.

Christine Lagardeová, zvolená do čela Evropské centrální banky (ECB), se již nechala slyšet, že zvažuje zahájení jakéhosi zeleného kvantitativního uvolňování. Kvantitativní uvolňování spočívá v nákupu (převážně) dluhopisů centrální bankou a jeho zelená verze by měla spočívat v nakupování dluhopisů ekologických projektů. Tím by tyto projekty získaly dalšího velkého investora a zlevnilo by se jim financování.

Nyní Banka pro mezinárodní vyrovnání plateb (BIS) založila fond zelených dluhopisů pro centrální banky. „Jsme přesvědčeni, že nahromaděním investiční síly centrálních bank můžeme ovlivnit chování účastníků trhu a mít určitý vliv na vývoj ekologických investičních standardů,“ uvedl k tomu Petr Zöllner, šéf bankovního oddělení BIS. Přitom se již 140 centrálních bank zavázalo podporovat „zelené“ investiční postupy.

^REKLAMA

Snaha o ochranu životního prostředí je nepochybně chvályhodná. A investoři mají největší sílu ji ovlivnit. Ekologičtí aktivisté v čele s Gretou mohou „pouze“ ovlivnit jejich smýšlení a smýšlení spotřebitelů. Pokud investoři nedají kapitál do neekologických aktivit, tyto dříve či později vymizí. A investoři nedají kapitál do něčeho, co nevydělává. A neekologické aktivity nebudou vydělávat, pokud spotřebitelé nebudou kupovat neekologické produkty.

Význam má ale též státní (a mezinárodní) politika. Např. prostřednictvím zdanění může „internalizovat negativní externality“ – tedy donutit toho, kdo jiným působí nějaké náklady třeba znečištěním, aby si tyto náklady zaplatil. Nebo prostřednictvím dotací a grantů může podporovat ekologické aktivity, které by byly jinak ztrátové.

Má to ale háček. Životní prostředí je provázané a stačí jedno mávnutí křídly motýla v Tibetu, aby se zvedl vítr v Mexickém zálivu. Samotná věda ekologie hledá tyto provázanosti. A neexistují jednoduchá řešení. Typickým příkladem je energetika.

Německo se vzdalo jaderných elektráren. Ty přinášejí velký objem energie za cenu poměrně malého objemu vyhořelého jaderného paliva. Vyhořelého paliva, nad jehož dalším uplatněním se navíc intenzivně bádá. I jaderné elektrárny mají negativní dopady na životní prostředí – kupříkladu zvyšují okolní teplotu svými chladícími věžemi. Na druhou stranu ale neemitují žádné skleníkové plyny. A pokud se nepostaví v seizmicky aktivních oblastech na pobřeží moře, kde mohou být smeteny vlnou tsunami jako Fukušima, a nedají se do rukou totalitnímu režimu, který by vypínal bezpečnostní pojistky a napínal řetězovou reakci nad limit jako v Černobylu, jsou vesměs bezpečné.

^REKLAMA

Německo vyměnilo jaderné elektrárny za větrné. Vítr fouká z Atlantiku zadarmo a prakticky neustále, tak proč tuto zelenou energii nevyužít? Co třeba proto, že s průletem hejna ptáků se změní na červenou se zbytky peří…

Jiný problém je se solární energií. I ta má své negativní externality. Např. solární panel. Jednak se musí vyrobit, což také nese nějakou „uhlíkovou stopu“, ovšem to nese snad každá výroba čehokoli ve větší či menší míře. Ale solární panel produkuje energii tak 15 let. Co pak? Bavil jsem se s lidmi ze společnosti zabývající se recyklačními technologiemi, kteří zkoušeli solární panel recyklovat. Bez valného úspěchu. Je tak třeba doufat v technologický pokrok.

Technologický skok nyní dělá automobilový průmysl. Aféra Dieselgate a další zpřísňování emisních limitů spolu s marketingem Elona Muska a jeho Tesly vedly i velké automobilky k investicím do elektromobilů. Odhlédněme od chybějící infrastruktury nabíjecích stanic, to se spraví. Ale… jsou elektromobily skutečně ekologické? K výrobě lithiových baterií je potřeba (překvapivě) lithium. Jeho určitá zásoba je i v Česku pod Cínovcem. A již zmínky o brzkém zahájení těžby vzbudily odpor ekologických aktivistů. A to možná těch samých, kteří podporují elektromobily.

Neexistuje žádné jednoduché řešení, byť takové lidi rádi poslouchají i následují. Zeměkouli nelze zachránit nějakou revolucí. Stejně jako člověk a jeho okolí se vyvíjí postupně. Pravda, od průmyslové revoluce významně rychleji a rozvoj informačních technologií toto ještě zrychlil. Nicméně postupná změna jednání, i investičního, má mnohem větší naději na úspěch. Gretu v tomto směru čeká ještě hodně práce. A možná stejně jako Mojžíš bude muset svůj národ vodit 40 let po poušti, aby nezůstal nikdo, kdo si pamatuje pořádky ze starého Egypta.