Ekonomika pro potěšení za železnou oponou

Dobové myšlení v našich končinách tehdy bylo vystavěno na představách, že kapitalismus musí zákonitě vystřídat socialismus, že kapitalistům odzvonilo a že existuje třetí cesta budování beztřídní společnosti, ve které nebude existovat vykořisťování.

Shacklova kniha „Ekonomika pro potěšení“ přinesla populárně psaný pohled na fungování ekonomiky a většina z popsaných principů funguje dodnes. Životní úroveň stále ovlivňuje hodnota a volba v podmínkách vzácnosti, stále lidstvo musí vyrábět, vytvářet přidanou hodnotu a výsledky úsilí směňovat. Při směně se používají peníze a vznikají důchody představující příjmy.

Dodnes se používá podobné schéma toho, jak hospodářství funguje. Jedním směrem proudí výrobky a služby, opačným směrem pak peníze. Obíhající peníze dodnes představují účetnictví odrážející tok výrobků a služeb.

Shackle byl schopný popularizátor, kupříkladu peníze představil jako nástroj, který umožnil to, že „mohl horník v měděných dolech v Rhodesii vyměnit svou práci za knihy tištěné o řadu let později na strojích, které možná jeho měď pomohla konstruovat“. Do kapes nás, kteří přidanou hodnotu vytvořili anebo nabídli výrobní faktory, tečou peníze. Jsou to důchody v podobě mezd, rent a zisků, za které díky směně získáváme, co chceme a žádáme.

Obrázek 1: Ekonomika pro potěšení, více než půlstoletí stará kniha, která populárním způsobem vysvětlila pohled na ekonomii za železnou oponou.

^REKLAMA

Peníze dokáží odrážet opotřebení (amortizaci strojů, zařízení anebo budov), úhradu nákladů za využití výrobních faktorů – například mezd vyplacených zaměstnancům, úroků vlastníkům peněžního kapitálu, nebo renty vlastníkům půdy. Zde Shackle upozorňuje, že každý z nás zastává i funkci „vlastníka výrobního faktoru“ – prodáváme svou práci, své úspory (či spíše kapitál) investujeme do penzijního fondu, který je půjčuje, náš druhý byt pronajímáme, atd. Tím, že podnikatelé budou „zaměstnávat takové množství každého faktoru, že mezní produkt bude krýt náklady,“ autor vysvětluje teorii mezních (marginálních) nákladů.

Nechybí také poznámka, že do hospodářského oběhu vstupuje vláda (zdaněním a výdaji veřejných rozpočtů), svou roli zde mají i peníze, peněžní oběh a oběžná rychlost peněz. Obíhající peníze představují účetnictví odrážející tok výrobků a služeb, popřípadě spotřebu výrobních faktorů.

Obrázek 2: Výdaje jedněch se stávají příjmem dalších. Část příjmů jde na spotřebu, část na investice a část může být tezaurována, zadržena (a oběžná rychlost peněz klesá).

Rozdělování příjmů a inflace

V kapitole věnované výdajům a oběhu věnuje Shackle velkou část i cenové hladině (dnes bychom řekli inflaci) a penězům. Již jsme řekli, obíhající peníze představují účetnictví odrážející tok výrobků a služeb. Peníze je zapotřebí chápat ve smyslu něčeho, co je žádáno jenom za účelem výměny, a nikoli přímého uspokojení (jsou věcí žádanou pro ni samou).

Je ale nutné uvažovat i otázky ceny peněz, jejich hodnoty, dnes bychom řekli rozlišovat nominální a reálnou hodnotu, uvažovat inflaci. Shackle upozorňuje na nutnost sledovat změny obecné cenové hladiny a srovnávání kupní síly peněz – porovnávat náklady na koš zboží k různým datům (v dnešní době bychom v této souvislosti hovořili třebas o indexu spotřebitelských cen).

^REKLAMA

Cenovou hladinu (ve smyslu nominálních cen) ovlivňuje nejen zásoba peněz, ale i množství statků (produktivita) a oběžná rychlost peněz. Pokud zůstávají peníze po jejich obdržení dlouho ležet, oběžná rychlost klesá. Dalším faktorem je množství peněz – populárně řečeno, kolik peněz bylo „vytištěno“, i když se tím myslí i peníze evidované v účetnictví bank. Dodnes platí, že peníze, které jsou k dispozici, vznikly úvěrovými operacemi bank. Tím že banky poskytují půjčky, vytvářejí peníze.

Obrázek 3. Kupní síla peněz, jejich reálná hodnota, tedy to co si za ně koupíme, ovlivňuje mnoho faktorů – třeba i to, když jsou dlouho zadržovány (tezaurovány).

Veškeré existující peníze jsou v něčím vlastnictví, vlastník může peníze investovat, nebo půjčit. Alternativně je možné ponechat si hotové peníze a třeba i spekulovat na příznivou změnu cen. Vlastníci a držitelé peněz získávají výhodu likvidity. Půjčka může znamenat nákup dluhopisu, tedy dlužníkova slibu zaplatit řadu splátek. Úrok přemáhá nechuť věřitelů k půjčování, na trhu dluhopisů vystupují spekulanti – například spekulují „na vzestup“, pokud věří, že úroková míra vzroste.

Reálné procesy výroby a spotřeby jsou organizovány prostřednictvím peněžních procesů. Když výroba přesahuje spotřebu, vzniká nerovnováha. Kdo ale koupí statky, které jsou vyrobeny, avšak nejsou prodány spotřebitelům?

Zaměstnanost výrobních faktorů závisí na produkci a produkce závisí na efektivní poptávce. Vláda může celkovou efektivní poptávku zvětšit – změna vyvolává lavinovou reakci (keynesiánský multiplikátor) v celém hospodářství. Zde je zřejmý autorův dobově uznávaný keynesiánský pohled na věc – opět myšleno uznávaný pohled za železnou oponou (v našich končinách to byl tehdy pohled marxisticko-leninský, o tom níže).

^REKLAMA

Opatřuje-li ale vláda „spravedlnost, pořádek a obranu, nečiní to jako podnik jednající na trhu s potenciálními kupci, ale jako autorita vykonávající oprávnění (…)“. Vláda se také nověji snaží zmírnit nebo odstranit „chudobu“ – zdaňuje bohatší, aby přispěla chudším. Fiskální politika rovněž souvisí s financováním deficitů a se správou dluhů. Stát také nastavuje monetární politiku, tedy změny ve velikosti množství peněz a výši úrokových sazeb.

Šikova hospodářská reforma šedesátých let

Jak jsme viděli, i na československé občany mohl i přes existenci železné opony prostřednictvím knihy promluvit buržoazní ekonom. A tak se na druhou stranu barikády studené války dostalo poselství britského profesora ekonomie, že „lidé pracují, aby vyráběli statky, a konzumují tyto statky, aby získali sílu k další práci“.

Připomeňme, že v šedesátých letech se v Československu hovořilo o Šikově hospodářské reformě. Záměrem bylo stávající přísně plánované hospodářství reformovat směrem k hospodářství opírající se o působení cenových mechanismů, kde by se úspěch podniků odvíjel od schopnosti uspokojit zákaznickou poptávku. Prosperita neměla být po reformách měřena jen podle plnění plánu a objemu výroby či dodávek, ale na úspěšném prodeji výrobků na domácích i zahraničních trzích. S okupací Československa v srpnu 1968 ale reformy nástupem normalizace skončily na propadlišti dějin.

Překladatel knihy Ekonomika pro potěšení Oto Schmidt se o tom zmiňuje i v úvodu: „Po naprostém selhání direktivního modelu se postupně snažíme přecházet na rámec zásad, které lze označit za model ekonomický. Tento model používá na rozdíl od direktivního systému funkce tržního mechanismu a objektivních hodnotových kritérií.“

Aby se Schmidt vyhnul komentáři z pohledu marxisticko-leninské politické ekonomie, použil následující stanovisko: „Marxistické stanovisko ke Keynesově teorii bylo mnohokrát vysloveno a nemám v úmyslu je na tomto místě opakovat.“

Schmidt vyjádřil svou víru, že ekonomické mechanismy, které popisuje jím přeložená kniha, budou v Československu nabývat na významu – respektování tržních principů, ekonomický tlak na ceny. Byla to víra v třetí cestu: „Zásada ekvivalence mezních užitků výrobků a výrobních faktorů není totiž omezena jen na kapitalistickou výrobu, nýbrž platí pro každou ekonomicky výhodnou, tj. racionální produkci.“

Československo mělo opustit naturální pohled, „ideologii industrializace“, kdy byl rozhodující jen výsledek, nikoli náklady. Shacklova kniha, i když byla napsána „pro jiný hospodářský systém“ měla přispět k „prohloubení a rozšíření ekonomického myšlení našich čtenářů“. I po více než půl století zůstává inspirativní, a to i přes to, že se mnohé změnilo – nejen hospodářský systém v našich končinách.