Prakticky všichni řečníci na včerejším 136. Žofínském fóru s tématem „Dekáda eura – úspěch nebo zklamání?“ se shodli v tom, že šlo spíše o dekádu zklamání, než o úspěch, i když každý to možná vidí trochu jinak.
Největším tahákem fóra byl určitě Otmar Issing, jeden z otců myšlenky o společné evropské měně, který byl také hlavním ekonomem ECB. On sám stále věří v sílu a opodstatnění evropské měny, a za tímto názorem si pevně stojí, což podle něj dokazují první úspěšné roky projektu. Podle Issinga je však největším problémem dnešního eura skutečnost, že se tento projekt ubírá jaksi jiným směrem, než byl jeho původní cíl a krize se dotkla mnoha oblastí najednou. Samotný Issing nesouhlasí s přijímáním a realizací různých pomocných opatření a „záchranných balíčků“, které jednak neřeší příčiny problému, ale pouze jeho důsledky, což je samozřejmě špatně, a rovněž porušují Maastrichtskou smlouvu. Ze stejných důvodů pak odmítá také vznik eurobondů, které jsou podle něj nespravedlivé vůči zemím jako je Německo, a jejím občanům, a pro euro jsou cestou do pekla.
Na druhou stranu přiznává, že již od začátku byly problémy eurozóny, zejména týkající se rozdílnosti ekonomik, jasně patrné, ale autoři projektu se tím nezabývali. Problém také vidí v tom, že euro nemělo politický základ, což v minulosti nikdy nefungovalo, ale snaha o vytvoření politické unie by už dnes urychlení řešení nepomohla. Spíše by pomohl návrat dodržování pravidel a disciplinovanosti jednotlivých zemí. Je dobré upozornit rovněž na to, že samotný Issing se, na rozdíl od současných politických a ekonomických špiček eurozóny, nebrání tomu, aby eurozónu opustila některá z problematických zemí.
I podle guvernéra ČNB Miroslava Singera je nedodržování pravidel jednou z příčin současných problémů eurozóny. Kromě toho jde také o strukturální nesourodost a nevyhovující institucionální uspořádání eurozóny. V prvních letech existence eurozóny přitom tyto problémy nebyly viditelné, protože díky příznivým ekonomickým podmínkám se euru díky omezení kursového rizika dařilo podporovat obchod, vyrovnávat úrokové sazby a zemím v jižní části EU rychle růst.
Možná právě to ale bylo nakonec pro euro nebezpečné, protože neduhy stále existovaly, jen byly méně patrné. Ekonomická nerovnováha jednotlivých zemí se podceňovala, a i když docházelo k jednoduššímu přesunu kapitálu, přinášelo to akorát větší riziko, které bylo následně bagatelizováno – na riziko v méně vyspělých ekonomikách se nekladl důraz díky členství v eurozóně. Díky přílivu kapitálu pak docházelo k přehřívání některých ekonomik, které ale nevedlo ke konsolidaci veřejných financí, ale naopak, k ještě větším výdajům. Problémem byl rovněž fakt, že pravidla ohledně fiskální politiky existovala, ale byla pravidelně a beztrestně porušována. Země tak musely být disciplinované před vstupem do EMU, ale po vstupu již na nich nebyl vyvíjen tak velký tlak.
REKLAMA
Nikdo navíc nepočítal se scénářem krize, a když se i objevil nějaký problém, řešil se především přesouváním do budoucna, než konkrétními opatřeními. Poslední roky poznamenané krizí pak odhalily nedostatky fungování různých ekonomik s jedinou měnou. Zejména další prohlubování rozdílů mezi jižní a severní částí eurozóny, protože státy ohrožené krizí se nemohou vypořádat s krizí na vlastní pěst. Dluhy se přesouvají ze soukromého sektoru na mezinárodní instituce a mezi jednotlivými zeměmi funguje pochybná solidarita, která pramení z potřeby udržet eurozónu za každou cenu. Stále více tak klesá politická podpora projektu. Stále chybí návrh nějakého komplexního řešení, které by pomohlo omezit rizika, která na EMU stále číhají, takže euru hrozí kolaps, který by měl negativní vliv na globální ekonomiku.
Pavel Kysilka, generální ředitel České spořitelny, pak poukázal na několik konkrétních příkladů prohlubování nerovností. I když mají lidé ve státech eurozóny pocit, že v zahraničí si mohou najít lepší práci, mobilita práce v EU je poměrně nízká. Mezi zeměmi eurozóny pak nadále zůstávají velké rozdíly v zaměstnanosti, které se po vypuknutí krize ještě prohloubily. I přes velkou nezaměstnanost v zemích jako jsou Španělsko, nebo Řecko, jsou mzdové náklady v těchto zemích velmi vysoké, což výrazně snižuje jejich konkurenceschopnost. Stejně se prohloubily rozdíly v ukazateli HDP, což je vidět právě kumulativním ukazateli za poslední tři roky. Zatímco země periférie svůj propad v posledních letech ještě více prohloubily, země v centrální části a na severu se vrátily k růstu.
Kysilka rovněž poukázal na to, že zdání bezpečnosti, k němuž vedlo pouze to, že země je součástí eurozóny, bylo chybou, která byla zdrojem chyb na finančních trzích. Investoři nesprávně předpokládali, že země, které je v EMU, musí být bezpečná a podle toho vypadaly také výnosy státních dluhopisů, které neodpovídaly rizikovosti jednotlivých zemí. Jak to nakonec dopadlo, všichni víme a „náprava“ ve vnímání jednotlivých zemí v očích investorů je patrná také na grafu.
Souvisejícím problémem jsou pak také zdroje, jimiž jednotlivé země disponují při řešení svých problémů. Nedostatek vlastních zdrojů ve spojení se zvyšujícími se úroky dluhopisů nutí země spoléhat se na pomoc zvenčí, což pak opět vede k zvětšování divergencí mezi zdravými a „nemocnými“ ekonomikami.
